Turecká kultura

turecko,turkiye,turkeyRozmanitost turecké kultury je tak veliká, že je velmi těžké, možná i nemožné, ji popsat stručně či shrnout do jedné věty. V průběhu věků byla totiž ovlivňována prastarými kulturami Anatolie, Středomoří, Blízkého Východu, Kavkazu, Východní Evropy, Balkánu a Dálného Východu. Během dlouhé historie vznikla na území dnešního Turecka důležitá kulturní centra, která zároveň zplodila ohromné množství osobností, jenž ve svých dílech odrazily kulturní rozmanitost plynoucí ze specifické polohy na hranicích hned několika civilizačních okruhů.
Toto dědictví dodnes výrazně ovlivňuje současný životní styl a kulturu v Turecku. V první řadě se jedná o kulturu tolerance ke všem náboženských vyznáním, jazykům a etnikům, které toto území obývaly a obývají. Tato tradice je to nejcennější, co může současné Turecko sdílet s ostatními.

Ve dvacátém století Turecko urazilo dlouhou cestu. Tradiční společnost byla transformována do fungující občanské společnosti. Ale i přes to nebylo zapomenuto na dědictví z předešlé doby, která byla reprezentována osmanskou multikulturní, multikonfesní a kosmopolitní společností. Dodnes je možné v Turecku najít křesťanské kostely, syrské kláštery či židovské synagogy vedle mešit, které navštěvuje muslimská většina. Průměrný turecký občan si je vědom, že je součástí v současnosti velmi ojedinělého systému kulturní tolerance, a proto je hrdý na jakékoliv mezinárodní úspěchy, neboť věří, že tímto způsobem zbytku světa sílu plynoucí z rozmanitosti.   

V souvislosti s těmito hodnotami funguje i turecká pohostinnost, kterou zaznamenal i nejeden cestovatel. Turci mají ve zvyku být nezištně úslužní, nápomocní a pohostinní i k cizincům a vzájemné návštěvy jsou na denním pořádku. Turci jsou schopni svým hostům „snést modré z nebe“, pokud mají tu možnost. Při každé návštěvě, ať už jste cizinec, příbuzný či soused, vám bude nabídnut alespoň čaj, káva nebo desert a hostitelé se vynasnaží, abyste se v jejich domácnosti cítili jako doma. Další vlastnost, kterou lze vypozorovat, je ohromná úcta ke starším generacím. Ta pramení z hodnotového sytému, kde je rodina na prvním místě. Toto vše pak zastřešuje smysl pro humor a životní optimismus.

 

Turecká káva


Od dob Osmanské říše do současnosti mělo pití kávy zvláštní společenský význam. Pití a příprava má dodnes silný vliv na rodinný život i přesto, že se některé zvyky již nedodržují.

Poprvé se káva v Istanbulu objevuje v roce 1555 díky syrským obchodníkům. Zanedlouho se kávě začne říkat „nápoj hráčů šachu a myslitelů“. Později v 17.století je již příprava a podávání kávy začleněno do ceremoniálů na dvoře osmanských sultánů. Tehdy si příprava kávy pro sultána vyžadovala až 40 asistentů a členky harému musely absolvovat speciální kurzy. Mimo sultánský dvůr byla příprava kávy jistou zkouškou pro snoubenky (což je někdy možné pozorovat i v současnosti). Při pití kávy se muži a ženy, každý svým vlastním způsobem, socializovalo. Muži v kavárnách probírali politiku a hrály „tavlu“ a ženy doma probíraly drby. Často se v kavárnách inscenovala turecká stínohra, která se satiricky vyjadřovala s aktuálnímu politickému dění. Kavárny se tak staly místem politického, společenského a kulturního dění a tento status si podržely až dodnes.

Pro přípravu se nejčastěji používá velmi jemně mletá arabica. Mletá káva se se pak vaří v nádobě zvané „džezva“. Nechá se dvakrát vzkypět a podle chuti lze přidat cukr či kardamon. Během vaření se na povrchu utvoří velmi hustá pěna, která je důkazem zručnosti a zkušenosti té, která kávu připravuje. Káva se z „džezvy“ posléze rozlévá do malých šálků, které se po vypití kávy otočí dnem vzhůru a ze sedliny, jenž steče po stěnách, lze věštit osud.


Pití čaje


Ačkoliv byl obchod na Hedvábné stezce s čajem v Anatolii běžnou žáležitostí, do společenského života se čaj dostal až v roce 1878. V té době starosta Adany Neumet Izzet dal do oběhu leták, který informoval o vlivu pití čaje na lidské zdraví. Když si lidé navíc uvědomili ekonomické výhody pití čaje (za cenu jednoho šálku kávy dostanete čtyři šálky čaje), šíření tohoto rituálu se stalo nezastavitelným. V současnosti mají Turci jednu z  nejvyšších spotřeb čaje na jednoho obyvatele (proměrně 1000 šálků kávy ročně).

Čaj se dá pít v podstatě kdekoliv, ale i v Turecku naleznete čajové zahrádky, které se ovšem v mnohém odlišují například od těch v Japonsku. Turecké zahrádky překypují lidmi všech generací a příznačným šumem, takže je možné je společně s kavárnami považovat za centrum společenského života.

Pro přípravu čaje se používá dvojitá konvice na čaj. Voda se vaří ve spodní a v horní konvici se v horké vodě louhují čajové lístky. Díky tomuto si každý může zvolit poměr vody a čajového extraktu. Turci svůj čaj nejraději pijí ve skleněných pohárech, které svým tvarem připomínají květ tulipánu. K čaji jsou podávány obvykle dvě kostky cukru.

Turecko je zároveň šestým největším producentem čaje ve světě. S pěstováním čaje začali už v roce 1917, ale opravdového rozmachu bylo dosaženo až ve 30.letech, kdy si bylo Turecko soběstačné. V šedesátých letech se začal čaj z Turecka vyvážet a stal se tak nejdůležitější zemědělskou plodinou. Hlavní oblastí, kde se čaj pěstuje je černomořské pobřeží, zejména oblast kolem Rize (podle které dostal turecký čaj jméno). Sousední městečka se pod vlivem „čajové horečky“ přejmenovala například na Çayeli či Çaykara. Turecká zemědělská produkce se může pyšnit tím, že při kultivaci čaje nejsou použity žádné chemické látky.


Česká kultura

ceska republika,czech republicČeská kultura a společnost se vyvíjela v srdci Evropy a přijala tak za své evropské hodnoty humanismu a demokracie. U Čechů je velmi patrná ohromná úcta k demokracii pramenící z historické zkušenosti. Obnovený demokratický systém umožnil vznik velmi flexibilní občanské společnosti, na které se podílí hlavně mladí lidé. Ti se nebojí bojovat za svá práva a zároveň nezapomínají bránit práva slabších. Aktivita mladých lidí se neprojevuje jen na občanskoprávní půdě, ale i v kulturní sféře. Během posledního desetiletí se na české kulturní scéně objevili vedle tradičních prestižních festivalů i festivaly mladé (či alternativní) kultury, které přitahují pozornost všech generací.

Území, na kterém se dnes nachází Česká republika, bylo od vrcholného středověku zakomponováno do evropského systému vysoké vzdělanosti, takže spíš než se zbožím se zde „obchodovalo“ se vzděláním a učenci. Možná právě kvůli této historické skutečnosti Češi velmi touží po vzdělání a jsou schopni se otevřít všemi novému a cizímu. Česká společnost je velmi názorově rozmanitá, ale diskuze na jakékoliv téma je řešena bez konfliktů a negativních emocí. Každý názor je respektován. Díky tvořivé atmosféře byl tento prostor úrodnou půdou pro zrod myšlenek evropské integrace, literatury světového věhlasu a dosahu a architektury udávající nejnovější trendy. Právě proto v  minulosti do Prahy jezdili studenti z celého světa a získaly zde špičkové vzdělání. Od této tradice se neupustilo, takže jsou čeká univerzitní města kosmopolitními centry.

Nejvýraznější vlastností Čechů je jejich kultivovanost a to jak v projevu, jednání tak i využití volného času. Příkladem může být chození do divadla, které bývá malou společenskou událostí, jenž vyžaduje velmi pečlivou přípravu. Ale bez ohledu na tuto náročnost, jsou česká divadla hojně navštěvována všemi generacemi.


Polka


Polka je český lidový tance, který se tančí v páru. Její název referuje k rytmu (2/4, tedy poloviční), ve kterém se tento svižný tanec tančí. Lze ji označit i za kolový tance, protože taneční pár během skladby obtančí několikrát celý sál. 

Objevil se poprvé kolem počátku 19. století, hned se stal velmi oblíbeným a šířil se po celé střední Evropě. Největší úspěch měla polka na pražských společenských plesech, které byly navštěvovány tehdy významnými osobnostmi české, ale i německé kultury. Jeden takový ples navštívil i Johann Strauss starší a to jej inspirovalo ke komponování skladeb v tomto rytmu. Podobně tak i o něco učinil i jeden z nejvýznamnějších českých skladatelů Bedřich Smetana. Jeho nejslavněji polkou je ta, která zazní v opeře Prodaná nevěsta.

Polka je dodnes součástí české, lidové i městské, kultury a je zahrnuta do klasických tanců, které se vyučují během tanečních kurzů, které navštěvuje většina mladých lidí.

 

Pálení čarodějnic a první máj


Zvyk upalovat čarodějnice je pozůstatkem pohanských rituálů. Podle etnologů lze hledat původ těchto tradic u předkřesťanských pastevců, kteří považovali 1. květen za počátek nového půlročí, kdy docházelo k přechodu ze studeného období do teplého. Rituál pálení čarodějnic patří k populárním českým lidovým zvykům. V onu magickou Filipojakubskou noc z 30. dubna na 1. května mají dle pověsti zlé síly větší moc než kdy jindy a lidé před nimi musí ochránit nejen sebe, ale i své domácnosti a dobytek. Ohromné ohně, které se zapalovaly, měly zlé síly a čarodějné nestvůry odehnat. Dnes je pálení čarodějnic pro lidi, a hlavně pro děti, spíše zábavou. Po celé zemi se v poslední dubnovou noc rozhoří tisíce vater, v kterých se spálí figurína čarodějnice, vyrobená ze slámy a starých hadrů. U ohně pak společenské setkání pokračuje opékáním špekáčků, tančí se, hraje a zpívá.

První máj je v podstatě obdobou „Valentýna“, tedy svátku zamilovaných. Na prvního května by měla být dívka políbena pod rozkvetlou třešní , aby byla pořád krásná. Pražští milenci směřují 1. května na Petřín , aby položili květinu k pomníku Karla Hynka Máchy (1810–1836), českého romantického básníka, který napsal báseň Máj. Báseň vypráví o tragické lásce mezi dvěma mladými lidmi a je součástí české klasické literatury. První verše klasického díla znějí: „Byl pozdní večer – první máj – večerní máj – byl lásky čas“, a proto byl tento den ustaven neoficiální svátkem zamilovaných.