Většina světa byla otřesena pokusem o puč, o nějž se letos v červenci pokusila část turecké armády. Neobratně naplánovaný i provedený pokus o převrat byl během dvaceti čtyř hodiny zmařen za cenu tří set lidských životů. Pokus o puč byl jednohlasně odsouzen tureckými politiky, hlavními postavami bysnysu a náboženství. Turecký prezident Recep Tayyip Erdoğan, který o vlas unikl zajetí a snad i možnému atentátu, byl prohlášen národním hrdinou.

Jen několik hodin po propuknutí puče oslovil Erdoğan turecké obyvatele a za jeho strůjce označil nečekaně hnutí Hizmet – progresivní muslimskou skupinu mezinárodně známou a respektovanou pro svou angažovanost v oblasti vzdělávání, humanitární pomoci, nakladatelské činnosti a na poli zdravotnictví. Členové hnutí Hizmet, jehož název znamená v turečtině „služba“, jsou inspirováni učením tradičního muslimského učence Fethullaha Gülena, který byl mezi prvními, kdo pokus o převrat jednoznačně odsoudili. Jak Erdoğana napadlo obvinit samotářského Gülena žijícího ve Spojených státech z vlastizrady a naplánování puče? Má osobní zkušenost poukazuje na ironii v tomto zvratu událostí, protože až donedávna byl Erdoğan zastáncem aktivit Hizmetu.

V květnu 2009 jsem obdržel cenu na Mezinárodní turecké olympiádě. Tato kulturní akce, na níž předváděli  studenti tureckých škol po celém světě pásma tureckých písní, tanců a básní, se konala v moderním kongresovém sále v hlavním městě Ankaře a sledovaly ji tisíce přítomných diváků. Sponzorována a organizována byla členy hnutí Hizmet a většina účinkujících byla studenty škol provozovaných sympatizanty hnutí Hizmet v zahraničí. Když jsem spolu s hrstkou dalších oceněných vystoupil na podium přijmout udělené ocenění, stál tam usmívající se Recep Tayyip Erdoğan, tehdy premiér Turecka, aby si s námi potřásl rukou.

Tento incident zdůrazňuje skutečnost, že před méně než deseti lety byly vztahy mezi Erdoğanovou Stranou spravedlnosti a rozvoje (AKP) a hnutím Hizmet založeny na spolupráci a respektu. Zahraniční pozorovatelé v Ankaře dokonce hovořili o Hizmetu jako o „náboženském křídle AKP.“ Ačkoli bylo podobné označení i v oněch dnech nepřesné, tato charakteristika odhalovala mezi Turky i jinde obecně zastávaný názor, že zde existoval jakýsi druh ideologického spojení mezi AKP a Gülenovými stoupenci.

Není pochyb o tom, že příznivci Gülena měli v Turecku velký vliv. Provozovali nejlepší střední školy a přípravné kurzy pro přijetí na vysokou školu.  Studenti z těchto škol získávali každoročně nejvyšší bodové skóre ve standardizovaných vysokoškolských přijímacích zkouškách. Členové Hizmetu vydávali deník Zaman, nejrozšířenější a často citované turecké noviny, o kterých sám Erdoğan  hovořil jako o „strážci demokracie v Turecku.“ členové Hizmetu vydávali desítky odborných a populárních časopisů, založili profesní sdružení pracovníků ve zdravotnictví, učitelů nebo podnikatelů. Dále zakládali nemocnice a kliniky. Ve vysoce polarizované turecké společnosti se snažili vést národní dialog, který by vedl k větší jednotě mezi tureckými mysliteli a politickými vůdci, mezi pravicí a levicí, sunnity a alevity, Turky a Kurdy, muslimy, židy a křesťany.

Avšak bouřkové mraky se kupily a vnímaví pozorovatelé si všímali potíží, které se blíží. V prorockém sloupky zveřejněném ve středolevém deníku Hürriyet poznamenal v říjnu 2010 pozdější politický komentátor Mehmet Ali Birand:

Nevím, zda jsou si toho sami vědomi, ale nebezpečí, které čeká na  Gülenovo hnutí, je třeba brát velmi vážně. V očích turecké společnosti, která ráda věří konspiračním teoriím, je  Gülenovo hnutí mýtizováno a zveličováno daleko nad své skutečné rozměry. Moc a vliv Gülenova hnutí bývají natolik  nadsazeny, že pokud nebudou proti tomuto zveličování přijata žádná opatření, tato jeho imaginární moc hnutí jednoho dne zničí. Pokud se současný trend nezmění, budou jej budoucí politici pronásledovat s cílem jej rozdrtit.

Birand, který o sobě prohlašoval, že není ani členem Hizmet, ani vůči němu nepociťuje antipatie, věřil, že moc přikládaná hnutí je enormě přehnaná. Neodráží pravdu, ale snahu o přehánění.

Prvním znakem napětí mezi Erdoğanen a Gülenem lze datovat do prodemokratických protestů v parku Gezi  během června 2013, kdy Gülen kritizoval tvrdé potlačení protestů ze strany turecké vlády. Skutečný zlom přišel o rok později, kdy vyšetřovatelé údajně spojení s Hizmetem vznesli obvinění z korupce proti synům několika ministrů turecké vlády, které dosahovali až k Erdoğanovým vlastním synům. Od té doby se Erdoğan (prezidentem od roku 2014) snažil zničit Hizmet a rozbít jeho vliv uvnitř turecké společnosti. Letos v červenci uplynulo jen pár hodin od vypuknutí puče, když Erdoğan obvinil Gülena z naplánování převratu a jeho sympatizanty z jeho uskutečnění. Od té doby vláda provádí mccarthystický hon na čarodějnice, jež má za následek propouštění a zatýkání univerzitních děkanů, policejních velitelů, vojenských důstojníků a vydavatelů novin; zabavování majetku podnikatelům sympatizujícím s Gülenem; věznění zhruba šedesáti tisíc tureckých občanů. Dne 2. října vláda zadržela v západním Turecku bratra Fethullaha Gülena, Kutbettina, který byl podle polooficiální státní tiskové agentury hledán v souvislosti s členstvím v „ozbrojené teroristické organizaci.“

Erdoğanova kampaň proti Hizmetu dokonce ovlivnila americko-turecké vztahy. Turecká vláda požaduje Gülenovo vydání do Turecka, zatímco státní tajemník John Kerry poznamenal, že Spojené státy nevydávají své rezidenty na základě nepodložených obvinění, a to ani těch, které vznášejí hlavy států. Vyzval tureckou vládu, aby předložila oprávněné důkazy, které obstojí při ověřování. Až dosud se žádný důkaz o zapojení Gülena nebo spolupracovníků Hizmetu do nezdařeného pokusu o převrat neobjevil.

Těm, kdo znají Gülena osobně nebo se setkali s idealistickými a citlivými členy hnutí, se zdá tvrzení o „podvratném terorismu“ absurdní. Já sám znám Gülena již více než dvacet let a poznal jsem tohoto v ústraní žijícího a mírně hovořícího učitele Koránu, jak káže a žije zvlášť přitažlivou podobu islámu. Jejím základem je ichlás, což znamená dělat vše bez ohledu, jak malé nebo nenápadné to je, plně Bohu pro radost. Tímto duchovním principem, který rozhodně není vlastní pouze islámu, motivoval Gülen své stoupence, aby spravovali školy a vyučovali v místech tak různorodých jako jsou Brusel, kambodžský Phnompenh, ghanská Akkra. Aby provozovali charterové školy v městských čtvrtích Milwaukee nebo Clevelandu. V Somálsku a Mali hloubí studny, provozují kliniky v Keni a na více než dvou stech místech ve Spojených státech pořádají akce mezináboženského dialogu.

Mnozí Američané poznali hnutí Hizmet osobně prostřednictvím dobře organizovaných kulturních výletů do Turecka sponzorovaných místními sdruženími pro kulturní dialog. Pro mnoho nemuslimů tyto výlety představovali první přímé setkání s islámskou komunitou, která nejeví zájem o násilí a získání nadvlády, ale snaží se být živoucím projevem Božího soucitu a milosrdenství.

Jsem pln obdivu k členům Hizmetu, z nichž stovky znám a mnohé z nich počítám mezi své blízké přátele. Účastnil jsem se jejich výročních vystoupení, kde se navzájem podporují v tom, aby žili podle svých vznešených islámských ideálů. Slyšel jsem svědectví tureckých biskupů, Židů a alevitů, že Gülenovi stoupenci jsou jejich partneři a spojenci v úsilí o vybudování skutečně inkluzivní turecké společnosti. Mluvil jsem s křesťanskými studenty z Mosambiku, Indonésie a Filipín, absolventy škol provozovaných Hizmetem, kteří jsou vděční za vynikající vzdělání, které v nich obdrželi, a odmítají, že by byli předmětem jakékoliv formy obracení na islám.

Mohlo by veškeré toto dobré dílo být pouhou přetvářkou pro veřejnost, fasádou zakrývající spiknutí, jehož cílem je dosáhnout nadvlády a moci? Někteří novináři publikující po převratu, zdá se, nekriticky přijali vládní linii. Mezi nejvíce publikující patří Mustafa Akyol, který píše do New York Times a Al-Monitor a který nám říká, že existují dobré důvody uvěřit [Erdoğanovým] obviněním, avšak žádné z těchto věrohodných důvodů nedokáže nabídnout. Říká, že komunita přívrženců Hizmetu je organizována hierarchicky. Její členové již delší dobu infiltrují soudnictví, armádu a policii. Jeden bývalý člen (anonymní) si Akyolovi postěžoval, že existuje “temná strana” Hizmetu. Na tomto chatrném základě přijímá názor vlády. Je tohle opravdový žurnalismus, nebo propaganda?

Christopher de Bellaigue, píšící pro New York Review of Books, podkládá věrohodnost výroků o zapojení Hizmetu do nezdařeného puče střípky z rozhovorů s Turky na ulici, z toho, co někde zaslechl, všeobecným veřejným míněním a bohatými spekulacemi. Závěrem se přiklání k názoru, že mnozí lidé v Turecku věří postoji vlády, takže na tom musí něco být. Efektivně využívá nekonkrétních vyjádření: „Spiklenci byli obviněni vládou a mnoha dalšími stranami, že jednali jménem Fethullaha Gülena. Téměř jednomyslný názor mezi Turky [je], že hnutí se podílelo. Podle některých pozorovatelů, se kterými jsem mluvil v Turecku, se zdá věrohodné, že mohla existovat oportunistická aliance mezi armádou a gülenisty za účelem zbavit se prezidenta.“ Pokud jde o americký podíl používá de Bellaigue pro podepření této teze stejné argumenty: „Těmto Turkům se zdá logické, že prozápadní image gülenistů je činí v amerických očích přijatelnější, než je Erdoğan.“

To, že většina lidí v Turecku považuje účast Hizmetu na převratu za pravděpobnou, nemusí znamenat nic víc, než že byli ovlivněni Erdoğanovou propagandou. A není pochyb o tom, že turecká vláda je velmi efektivní při své snaze přesvědčit obyvatele Turecka  o pravdivosti svých hanlivých prohlášení  namířených proti hnutí Hizmet.

Ale pokud nebyl zapojen Hizmet, tak kdo? Turecký tisk vyjmenoval všechny obvyklé podezřelé: Spojené státy, Izrael, Vatikán, kurdské nacionalisty, ISIS. Někteří argumentovali, jak bylo uvedeno v článcích v denících Politico a Independent („stejně jako Hitler využil oheň v Reichstagu, aby potlačil veškerý odpor”), že puč zinscenoval sám Erdoğan, aby vytvořil záminku pro zničení Hizmetu a potlačení svých sekulárních a levicových kritiků. Nepochybně, mohl získat nejvíce a skutečně nejvíce získal.

Domnívám se, že zapojení hnutí Hizmet do převratu je teoreticky možné, ač tento scénář považuji za vlasy přitažený a nepravděpodobný. Přesto, stejně jako tajemník John Kerry a mnoho pozorovatelů, na něž hnutí pozitivně zapůsobilo, žádám Erdoğana: Prosím předložte pro své tvrzení důkazy, máte-li nějaké. V opačném případě, není proč, by měl někdo uvěřit nepodloženým tvrzením namířeným proti tomuto svědomitému náboženského vůdci a komunitě, která dělá na světě mnoho dobrého? Mohla by Vaše kampaň proti Hizmetu být pouhým aktem pomsty za whistleblowing proti Vašim rodinným příslušníkům nebo snahou rozptýlit pozornost veřejnosti a zabránit dalšímu vyšetřování obvinění z korupce?

 

Autor článku je Fr. Thomas Michel, SJ

Anglická Verze