Súfismus (tasawwuf) je cesta, kterou súfisté následují na cestě za Pravdou – Bohem. Súfismem obvykle míní teoretický či filosofický aspekt tohoto hledání. Praktický aspekt této cesty je býti dervišem.

Co je súfismus?

Existují různé definice súfismu. Někteří lidé podstatu súfismu vidí v zániku jednotlivcova ega, jeho vůle i sebestřednosti v Bohu a jako duchovní obnovu světlem Jeho podstaty.[1] Tato přeměna je důsledkem Božího vedení jednotlivcovy vůle v souladu s Jeho vůlí. Jiní súfismus vidí jako nepřetržitou snahu očistit sama sebe od všeho zlého či špatného a dosáhnout tak ctnosti.

Definice Džunaída al-Baghdádího, slavného súfistického mistra, naznačuje, že on súfismus viděl jako způsob „zániku sama sebe v Bohu“ a „bytí či přetrvávání v Bohu“. Šiblí to shrnuje jako neustálé přebývání u Boha či v Jeho přítomnosti způsobem, který nedovoluje, aby se člověk zabýval světskými ani mimosvětskými zájmy. Abú Muhammad Džarír popisuje súfismus jako odolávání pokušení tělesného, zlého Já (nafs al-ammara), bránění se špatným vlastnostem a usilování o mravní ctnosti.

Jsou i tací, kteří súfismus popisují jako pohled za „vnější“ či povrchový vzhled věcí či událostí, jako snahu rozumět všemu, co se ve světě děje, ve vztahu k Bohu. To znamená, že člověk nahlíží každý Boží čin jako „okno“, kterým Jej může zahlédnout, a život zasvětí neustálému úsilí uvidět či zahlédnout Jej hluboce opravdovým, duchovním zrakem, nepopsatelným v pojmech tělesnosti. Je to snaha žít s hlubokým vědomím toho, že On nás neustále vidí.

Všechny tyto definice se dají shrnout následovně: Súfismus je cesta člověka, který se osvobodil od lidských hříchů a nedokonalostí, aby se snažil dosáhnout vlastností vyšších, aby jednal způsobem Bohu milým, a žil či žila v souladu s požadavky Boží moudrosti a lásky v duchovní radosti, která z toho plyne.

Súfismus se zakládá na plnění i zdánlivě nejtriviálnějších pravidel zákona šaría[2], které má vést k pochopení jejich vnitřního smyslu. Zasvěcenec, který se vydal na tuto cestu (salik) se snaží nikdy neoddělovat vnější dodržování pravidel šaríi od jejich vnitřního rozměru, čímž plní všechny požadavky Islámu, a to jak vnější, tak vnitřní. Po této cestě dodržování zákonů Islámu zasvěcenec pokorně a skromně spěje k cíli.

Súfismus je náročná cesta vedoucí k poznání Boha. Nedává prostor pro nedbalost či lehkomyslnost. Vyžaduje, aby se člověk, který se po ní vydá, snažil pilně jako včela, která létá z úlu ke květům a od květů k úlu, aby se člověk tak usilovně pílil za poznáním. Člověk súfismu zasvěcený by měl očistit své srdce od všech ostatních pout, odolávat tělesným sklonům, touhám a chtíči a žít způsobem, který odráží poznání, které Bůh zažehl v jeho srdci. Musí být neustále připraven přijmout Boží osvícení a vnuknutí a neochvějně se řídit příkladem Proroka Mohameda, nechť jej provází mír a požehnání. Přesvědčení, že oddanost a věrnost Bohu je největší čest a odměna, následovníka súfismu vede k tomu, že se vzdá svých vlastních tužeb a snah a oddá se požadavkům Boha, to jest Pravdy.

Teď, když jsme se předběžně seznámili s povahou súfismu, je čas vysvětlit jeho cíle, přednosti a principy.

Súfismus vyžaduje přísné dodržování všech náboženských povinností, prostý životní styl a odřeknutí se tělesných tužeb. Touto cestou duchovní sebekázně se srdce člověka očistí a jeho či její smysly a schopnosti se soustředí na Boha, což znamená, že poutník může začít žít na duchovní rovině.

Súfismus také díky neustálému vztahování se k Bohu umožňuje lidem prohloubit vědomí sama sebe jako oddaných Bohu. Tím, že se zřeknou tohoto pomíjivého, tělesného světa, jakož i tužeb a citů, které v nich vzbuzuje, se poutníci na cestě súfismu probudí do skutečnosti jiného světa, který je obrácen ke Krásným jménům Božím.[3] Súfismus umožňuje lidem rozvinout mravní rovinu jejich života a získat jasnější, procítěnější a zkušeností více poučené přesvědčení o vlastní víře, než je dostupné těm, kteří věří jen povrchně.

Principy súfismu můžeme charakterizovat takto:

·      Dosažení opravdové víry v Božskou Jednotu a život v souladu s ní.

·      Naslouchání Slovu Božímu (Koránu), rozpoznání a poslušnost příkazů Božské Moci a Vůle a toho, jak se týkají vesmíru (zákony stvoření a života).

·      Překypování Boží láskou a soužití se všemi ostatními tvory ve vědomí — plynoucím z Božské lásky–, že svět je kolébkou bratrství a sesterství.

·      Dávání přednosti dobru a štěstí ostatních.

·      Jednání v souladu s požadavky Boží Vůle – nikoliv požadavky naší vlastní vůle. Život, který odráží náš zánik sebe sama v Bohu a existenci v Něm.

·      Otevřenost vůči lásce, duchovnímu snažení, radosti a vytržení.

·      Schopnost rozpoznat, co se nachází v myslích či srdcích ostatních pomocí jejich výrazů tváře a vnitřních, Božích tajemství a poznání hlubších významů věcí, které se nám jeví.

·      Návštěvy duchovních míst a družení se s lidmi, kteří povzbuzují vyhýbání se hříchu a následování cesty Boží.

·      Spokojenost s požitky, které náboženství povoluje, a nepodnikání žádných kroků směrem, který je zakázán.

·      Vědomý boj proti světským ambicím a povrchovým zdáním, která se snaží nás přesvědčit, že tento svět je věčný.

·      Upamatovávání se na to, že spasení je možné jen díky pevnosti našich přesvědčení o pravdě náboženské víry a chování, že plyne z upřímnosti a čistoty záměru a z výlučné touhy potěšit Boha.

K tomuto výčtu je možné dodat ještě dva body: získávání znalostí a poznání náboženských a gnostických učení a následování poučeného duchovního mistra. Oba tyto body jsou významné v súfijském řádu Naqshbaniyah.

K dalšímu poznání súfismu je užitečné seznámit se s následujícími základními pojmy, které často stojí u základů knih, které se věnují správným mravům, chování a askezi, a které jsou často pojímány jako místa „Mohamedovy pravdy“[4] v srdci jednotlivce. Je možné je nahlížet také jako světla, podle kterých člověk pozná cestu vedoucí k Bohu a může se po ní vydat.

První a základní z těchto pojmů je „bdělost“ (yaqaza), která je zmiňována v Prorokově výroku (hadith), „Mé oči spí ale mé srdce nikoliv“ a ve slovech Alího, čtvrtého kalifa, který říká: „Lidé spí. Probudí se, až zemřou.“

Původ súfismu

Dějiny islámských náboženských nauk nám ukazují, že v raných dnech Islámu náboženské příkazy nebyly zapisovány. V té době bylo zvykem příkazy vztahující se k víře, pobožnosti a každodennímu životu tradovat ústně a uchovávat je v paměti.

V pozdějších dobách nebylo těžké knihy zákonů sepsat, protože stačilo to, co se tradovalo ústně, svěřit peru. Došlo také k tomu, že protože náboženské právo bylo zásadní pro řízení individuálního i kolektivního života Muslimů, učenci napřed zapisovali tradici, která se týkala právě právního aspektu Islámu. Právníci sebrali a kodifikovali knihy islámského práva, jeho pravidel a principů týkajících se všech oblastí života. Tradicionisté[5] založili prorocké tradice (Hadithy) a způsob života (Sunna) a uchovali je v knihách. Teologové se zabývali otázkami týkajícími se muslimské víry samé. Vykladači Koránu se věnovali studiu jeho významu, a to včetně otázek později známých jako naskh (zrušení či odvolání zákona), inzal (seslání Koránu po částech a při různých příležitostech), tanzil (předříkávání Koránu), ta’wil (výklad) a jiných. Díky tomuto úsilí, které nadále oceňuje celý muslimský svět, byly pravdy a zásady Islámu zaznamenány způsobem, jehož pravost nelze zpochybnit.

Zatímco někteří učenci se soustředili na tyto „vnější“ aktivity, mistři súfismu na věnovali především čistě duchovnímu rozměru Mohamedovy pravdy. Snažili se odhalit esenci lidskosti, skutečnou povahu existence, jakož i vnitřní dynamiku lidstva a vesmíru tím, že přivolávali pozornost ke skutečnosti toho, co je podkladem vnějšího světa a nalézá se za ním. K tradici komentářů ke Koránu, k příběhům Tradicionistů a dedukcím právníků súfisté přispěli asketismem, duchovností a snahou po očištění sama sebe, tedy svým vlastním přístupem k prožívání a dodržování náboženství a jeho příkazů.

Hlavní oblastí súfismu se stal islámský duchovní život, zakládající se na asketismu, pravidelné pobožnosti, zříkání se jak hlavních, tak i menších hříchů, na upřímnosti a čistotě záměru, na lásce a touze po Bohu. To vše, jakož i připuštění si vlastní nemohoucnosti a ubohosti se stalo námětem súfismu, nového učení, které vyvinulo své vlastní metody, principy, pravidla a terminologii. Ačkoliv se později se vznikem řádů začaly mezi různými přístupy k súfismu objevovat jisté rozdíly, dá se říci, že u základů tohoto učení byla vždy podstata Mohamedovy pravdy.

Dva aspekty téže pravdy – příkazy šaríi a súfismus – jsou někdy viděny jako navzájem spolu soutěžící. To je dosti nešťastné, protože súfismus není nic jiného než duch šaríi, sestávající se z přísnosti, prostoty, sebekontroly, sebezpytování a neustálého zápasu s pokušeními, která nám chystá Satan i naše vlastní, podstatou zlé Já.[6] Je to neustálá snaha vyhýbat se překážkám stojícím na cestě k plnění náboženských povinností. Ačkoliv držení se prvně jmenovaného je a bylo nazíráno jako exoterismus (omezení se na vnější rozměr Islámu), následování druhé jmenované cesty je a bylo viděno jako čistý esoterismus. Přestože toto rozlišení částečně vychází z tvrzení, že příkazy šaríi reprezentují právní znalci čili muftíové, zatímco onen druhý rozměr představují sufíové, měli bychom se na to dívat spíš jako na následek přirozeného lidského sklonu přisuzovat větší váhu té cestě, která více vyhovuje danému věřícímu.

Mnoho znalců práva, Tradicionistů, a interpretů Koránu napsalo význačné knihy založené na Koránu a Sunně. Súfíové se drželi metod pocházejících z doby Proroka a jeho společníků a psali knihy mluvící o prostotě, přísnosti a duchovním boji proti tělesným touhám a pokušením, jakož i o stavech a úrovních ducha a duchovna. Popisovali také své vlastní duchovní zážitky, lásku, nadšení a vytržení. Cílem této literatury bylo upoutat pozornost těch, o nichž se súfíové domnívali, že svou náboženskou praxi a myšlení omezili na vnější rozměr náboženství, snaha nasměrovat je na vnitřní rozměr náboženského života.

Jak súfíové, tak i učenci se snažili a snaží přiblížit se Bohu dodržováním Božských zákazů a příkazů. Přesto však jisté extrémní postoje – které se čas od času objevily na obou stranách – vedly k roztržkám. Nedošlo tu vlastně k žádnému podstatnému rozkolu a na tyto rozpory bychom se neměli dívat jako na hádky, protože se týkaly rozdílných aspektů a oblastí náboženství pod různými názvy. Nemůžeme nazývat rozkolem to, že právní znalci mají tendenci zabývat se pravidly pobožnosti a každodenního života jednotlivce i společnosti, zatímco súfíové se rozhodli nastoupit cestu k životu na vysoké spirituální úrovni za pomocí sebeočištění a duchovního úsilí.

Dalo by se říci, že súfismus a islámské právo jsou jako dvě fakulty jedné university, které se snaží učit své studenty dva rozměry šaríi a umožňují jim uplatnit své poznatky v každodenním životě. Jedna fakulta nemůže přežít bez druhé, protože zatímco jeden učitel učí jak se modlit, dodržovat rituální čistotu, jak se postít, kolik dávat na dobročinnost a jak se správně chovat ve všech oblastech každodenního života, druhá fakulta se soustředí na význam těchto činů, na to, že pobožnost je neodlučitelná část našeho bytí, na pozdvižení jednotlivce na úroveň univerzální, dokonalé bytosti (al-insan al-kami), opravdového člověka.[7] Proto ani jedna z těchto disciplin nesmí být zanedbána.

Ačkoliv jsou tací, kteří se prohlašují za súfisty, a tvrdí, že znalci náboženství jsou jen „ceremoniáři“ a „exoteristé“, opravdoví, vyspělí súfisté vždy se spoléhali na základní principy šaríi a v myšlení se řídili Koránem a Sunnou. Některé z těchto zdrojů se soustředí na význam sebeovládání, zatímco jiné se zabývají jinými pro súfismus relevantními tématy.

Po těchto velkých zapisovatelích tradice přišel Hudžat al-Islam Imám Al-Ghazzálí, autor knihy Ihya’ al-‘Ulum al-Din (Obnova náboženského učení). Zhodnotil a posoudil všechny pojmy, principy a pravidla súfismu a zavedl ty, na kterých se shodovali jeho učení předchůdci a současníci. Ubránil se kritikům a sjednotil vnější a vnitřní rozměr Islámu, tedy šaríu a právo na jedné straně a súfismus na straně druhé. Súfističtí učenci, kteří přišli po něm, pojímali súfismus jako jednu z náboženských nauk nebo dimenzi jedné z nich a přispívali tak k jednotě a souladu mezi sebou a takzvanými „ceremoniáři“. Kromě toho súfističtí učenci dosáhli toho, že několik súfistických témat, jako jsou stavy ducha, jistota, přesvědčení, upřímnost a mravnost, stalo součástí výuky v medresách (školách, kde se učí náboženské nauky).

Přestože se súfismus povětšinou soustředí na vnitřní svět jednotlivce a zabývá se významem a smyslem náboženských přikázání pro ducha a srdce jednotlivce a je tedy naukou abstraktní, nepříčí se žádnému přikázání Islámu, které se zakládá na Koránu či Sunně. Podobně jako je tomu u jiných islámských nauk, jeho zdrojem je Korán a Sunna a závěry, které vyvodili pomocí dedukce (ijtihad) učenci rané doby Islámu. Súfismus se soustředí na poznání, znalost Boha, jistotu, upřímnost, dokonalou dobrotu a další, podobně základní ctnosti.

Definice súfismu jako „učení o esoterických pravdách či tajemstvích“ nebo „nauka o duchovních stavech a úrovních lidstva“ či „umění zasvěcení“ neznamenají, že se snad zásadně liší od jiných náboženských nauk. Tyto definice se zakládají na šaríou ovlivněných zkušenostech mnoha jednotlivců, kteří měli různé povahy a sklony a žili v různých dobách.

Bylo by zkreslující představovat názory súfistů a myšlenky a závěry učenců šaríi jako nějak radikálně odlišné. Ačkoliv někteří súfisté byli fanatickými zastánci svých vlastních způsobů a názorů a někteří náboženští učenci (například odborníci na právo, Tradicionisté a vykladači Koránu) se opravdu soustředili jen na vnější rozměr náboženství, ti, kdo se vydali po prostředí, přímé cestě, byli vždy ve většině. Bylo by proto chybné, myslet si na základě nějakých nepřiměřených myšlenek a slov pronesených právními znalci a súfisty proti sobě navzájem, že je tu nějaká vážná roztržka mezi těmito dvěma skupinami.

Když množství těch, kdo podnítili nebo se účastnili těchto konfliktů, porovnáme s těmi, kdo se zastávají tolerance a konsenzu, zjistíme, že pro soulad mluví velká většina. Je to tak i přirozené, vždyť obě skupiny se vždy zakládaly na Koránu a Sunně, dvou hlavních zdrojích Islámu.

Nadto je nutné dodat, že cíle súfismu se nikdy nelišily od cílů právního umění. Obě discipliny kladou důraz na víru, konání dobrých skutků a na správné chování. Rozdíl je v tom, že súfisté se soustředí na sebeočištění, na hlubší význam dobrých skutků a jejich rozmnožování, na dosažení vyšší mravní úrovně, která vede k poznání Boha a pomáhá poutníkům vydat se na cestu vedoucí k upřímnému životu v Islámu a k získání Boží milosti.[8]

Díky těmto ctnostem muži a ženy mohou získat jinou přirozenost, „jiné srdce“ (duchovní intelekt v srdci), hlubší poznání Boha a jiný jazyk, kterým mohou o Bohu mluvit. Vše to jim pomáhá dodržovat zákony šaríi na základě hlubšího vědomí oddanosti Bohu.

Ten, kdo nastoupil cestu súfismu, může tento systém použít k prohloubení vlastní duchovnosti. Překonávání se, samota či stažení se ze světa, zříkání, sebekontrola a sebezpytování může pomoci odhrnout závoj, který halí vnitřní rozměr existence. Pak může jednotlivec dosáhnout silného přesvědčení o pravdě zásadních i přidružených pravidel Islámu.

Sofí či Súfí

Sofí označuje následovníky súfismu. Tento termín se užívá zvláště v turečtině a farsí (perštině). Ostatní užívají pojem „súfí“. Myslím, že za rozdíl mezi těmito slovy mohou názory o jeho původu. Ti, kdo tvrdí, že je odvozen od slova sof (vlna), safa (duchovní radost, potěšení), safwat (čistota) či sophos (řecký výraz pro moudrost) a ti, kdo myslí, že slovo vyjadřuje zbožnost, dávají přednost výrazu sofí. Ti však, do jsou názoru, že slovo je odvozeno od výrazu suffa (komora) a zdůrazňují, že by se nemělo zaměňovat se slovem sofu (náboženský fanatik), ti spíše užívají slovo súfí.

Výraz súfí byl definován mnoha způsoby. Mezi ně patří:

·      Poutník na cestě k Bohu, který se očistil a dosáhl tak vnitřního světla či duchovního osvícení.

·      Pokorný bojovník Boží, kterého si Všemohoucí vybral pro sebe a vysvobodil ho či ji od tělesného, zlem řízeného Já.

·      Poutník na cestě k Mohamedově pravdě, který nosí vlněný plášť na znamení pokory a nicoty, člověk, který se vzdal světa jako zdroje hříchu a tělesného pokušení. Po příkladu Proroků a jejich stoupenců, jakož i jejich upřímných oddaných následovníků, tito lidé si říkají mutasawwif, aby zdůraznili své duchovno a víru, chování a způsob života.

·      Poutník k vrcholu pravé pokory, který se osvobodil od tělesných pout a všemožných lidských nečistot a uvědomil si svou zásadně božskou přirozenost a identitu.

·      Duchovní osoba, která se snaží být jako lidé Suffy – nuzní, učení společníci Prorokovi, kteří žili v komoře vedle Prorokovy mešity – a snaze toto jméno si zasloužit zasvětí svůj život.

Někteří učenci tvrdí, že slovo súfí je odvozeno od saf (čistý). Ačkoliv jejich chvályhodné úsilí těšit Boha tím, že mu neustále slouží a řídí k Němu své srdce, jim snad přináší čistotu a zaslouží si být tak nazýváni, toto odvození je gramaticky nesprávné. Jsou také tací, kteří se snažili dokázat, že pojem súfí je odvozen od slova sophia či sophos, řeckých slov znamenajících moudrost. Mám za to, že to je výmysl zahraničních vědců, kteří se snaží dokázat, že súfismus má cizí, a tedy neislámský, původ.

První Muslim, který si říkal súfí byl velký asketik Abú Hašim al-Kufí (zemřel 150 islámského letopočtu).[9] Lze tedy dokázat, že slovo súfí se užívalo již v druhém islámském století, po generaci Společníků a jejich požehnaných následovníků. V té době se súfismus vyznačoval duchovními lidmi, kteří se snažili následovat ve stopách Proroka, nechť jej provází mír a požehnání, a jeho Společníků tak, že napodobovali jejich způsob života. Proto súfismus byl a je pamatován jako duchovní rozměr islámského způsobu života.

Súfismus se snaží lidi vzdělat a tak jim pomoci k tomu, aby svá srdce obrátili k Bohu a hořeli láskou k Němu. Ačkoliv se během času v súfismu objevily i jisté odchylky, neměly být použity jako záminka k tomu, tuto cestu duchovní očisty zavrhnout.

Při popisu súfíů, kteří vedou čistě duchovní život, Imám Qushayiri píše,

Nejvyšší poctou v Islámu je Společenství Prorokovo. Tato čest a požehnání je tak velké, že jej může dosáhnout jen samotný Společník Prorokův. Druhá příčka co do velikosti přísluší Tabi’un, těm šťastným, kteří přišli po Společnících a viděli je. Hned poté přichází Taba’i al-Tabi’in, ti, kdož přišli po Tabi’un a viděli je. Hned po konci této třetí generace a v době výbuchu vnitřních rozporů a odchylek ve víře, a ve stejné době jako Tradicionisté, právní znalci a teologové, kteří prokázali Islámu mnohé služby, velkou zásluhu a úspěch v obnově duchovního rozměru Islámu měli súfíové.

Ranní súfíové byli bohabojní lidé, kteří žili bezúhonný, poctivý, prostý, čestný a spravedlivý život. Nehledali tělesné potěšení či ukojení a následovali příkladu Prorokova. Jejich víra a myšlení byly v takovém souladu, že je nelze považovat za stoupence antických filosofů, křesťanských mystiků či svatých mužů Hinduismu. Ranní súfíové považovali súfismus za nauku o vnitřním světě lidí, o skutečnosti věcí a tajemstvích existence. Súfí, který tuto nauku studoval, byl člověkem odhodlaným dosáhnout nejvyššího stupně, stát se univerzální čili dokonalou bytostí.

Súfismus je dlouhá cesta vedoucí k Nekonečnému, cesta neustálého úsilí, maratón, který se běží bez zastávky, s houževnatou vytrvalostí. a bez očekávání jakékoliv světské odměny či potěchy. Nemá nic společného se západním či východním mysticismem, jógou či filosofií. Súfí, který se snaží dosáhnout Nekonečného, není ani mystik, ani jogín, ani filosof.

Před příchodem Islámu sledovali někteří hinduističtí či řečtí filosofové různé cesty vedoucí k očištění a bojovali s pokušeními těla a lákadly světa. Súfismus se od těchto směrů však zásadně liší. Súfíové zasvěcují celý život očištění sama sebe, pravidelné zbožnosti, dokonalé poslušnosti Boha, sebekontrole a pokoře, zatímco starověcí filosofové nic z toho nedělali. Jejich sebeočištění – pokud se to dá tak nazvat – v nich vedlo jen ke vzniku domýšlivost a nafoukanosti, a nikoliv pokory a sebezpytování.

Súfíe můžeme rozdělit do dvou skupin: jsou ti, kteří kladou důraz na vědomosti a snaží se dosáhnou svého cíle poznáním Boha (ma’rifa), a ti, kdo sledují cestu touhy, duchovní extáze a duchovního objevování.

Příslušníci první skupiny zasvěcují své životy cestě k Bohu, postupem „dovnitř“ a „od“ Něj na křídlech vědomostí a poznání Boha. Snaží se naplnit slova, „Mimo Boha není síla ani moc.“ Jakákoliv změna, proměna a vznik, který vidí, jakákoliv událost, které se stanou svědky či účastníky, je pro ně jako srozumitelné poselství od Svaté Moci a Vůle, vyjádřené různými jazyky. I ti ve druhé skupině berou svou cestu a askezi zcela vážně. Někdy se však od hlavního cíle mohou odchýlit a nedosáhnou pak Všemohoucího Boha, protože následují skryté skutečnosti a pravdy, divotvorství, duchovní potěšení a extázi. Ačkoliv se jejich cesta zakládá na Koránu a Sunně, některé zasvěcené může vést k tomu, že budou dále očekávat a toužit po takových věcech, jako je duchovní postavení, konání zázraků a svatost. Proto je první zmiňovaná cesta, která vede k největší svatosti pod vedením Koránu, bezpečnější.

Súfíové dělí lidi do třech skupin:

·      Dokonalí, kteří již dosáhli cíle. Tato skupina se dále dělí na dvě podskupiny: Proroci a zdokonalení, kteří dosáhli Pravdy tím, že se přísně drželi prorockých příkladů. Ne všichni zdokonalení jsou vůdci: někteří z nich nevedou lidstvo k Pravdě, ale zůstávají utopení „ve vlnách oceánu setkání s Bohem.“ Protože jejich vztahy s viditelným, materiálním světem jsou zcela zpřetrhány, nemohou vést ostatní.

·      Zasvěcenci. Tato skupina se také skládá ze dvou podskupin: z těch, kdo se zcela zřekli světa a aniž by uvažovali o posmrtném životě, hledají jen Boha Všemohoucího, a z těch, kdo se snaží vejít do Ráje, ale nezřekli se některých pozemských radostí. Tito lidé jsou známí jako asketové, pobožní, chudí či bezmocní.

·      Osadníci čili ti, kteří lpí. Tato skupina se sestává z těch, kteří jen chtějí žít pohodlný život v tomto světě. Proto jim súfíové říkají „osadníci“ či „ti, kdo lpí“–  protože silně lpí na zemi. Jsou to hlavně lidé, kteří nevěří, žijí v hříchu a nebude jim odpuštěno. Podle Koránu jsou to nešťastné bytosti, které patří do „skupiny nalevo“ či ti, kdo jsou „hluší a slepí“ či „nemají rozumu“.Někteří učenci také charakterizují tyto tři skupiny jako tu v popředí (ti, kdo jsou Bohu nejblíže), lidi napravo a lidi nalevo.[10]

Článek byl přeložen z anglického originálu.

 written by Fethullah Gülen

ZDROJ:

(1) Sefik Can “Fundamentals of Rumi’s Thought : A Mevlevi Sufi Perspective” Foreword by M. Fethullah Gulen

Published by The Ligth,Inc.

ISBN 1- 932099 – 79 – 4

[1]Boží esence (Zat) je Boží bytost sama. Obrat “světlo Jeho podstaty”se vztahuje ke světlu Jeho bytosti.
[2]Celek islámského práva, zakládající se na příkazech Koránu jakož i činech a slovech Prorokových, nechť jej provází mír a požehnání, a dále rozvinutých učenci, kteří pojmy islámy aplikují na každodenní život.
[3]Svět má tři „tváře“. První z nich je obrácena k pomíjivému, tělesnému světu, v němž lidé hledají uspokojení svých tělesných (zvířecích) potřeb. Druhá tvář se obrací k „úrodnému poli“ posmrtného života, do nějž lidé zasívají „osení činů“, jehož úroda bude sklizena v posmrtném životě. Třetí tvář se obrací k obzoru, na němž se zjevují Krásná Boží Jména. Súfismus vyžaduje uvědomění si těchto dvou posledních „tváří“ světa.
[4]Tento pojem je pro súfismus základní. Je možné překládat jej jako „skutečnost Mohamedovu“ coby Božího Posla, Jím nejmilovanějšího, nejlepší příklad, který ostatní stvoření může následovat, vtělení Boží milosti a živoucí Korán či ztělesnění Koránem vedeného způsobu života.
[5]Tento pojem označuje učence, kteří se zabývají studiem Hadith. Zvláště když se pojem užívá ve stejném smyslu jako Sunna, Hadithy se rozdělují do tří skupin: Prorokova slova, jeho činy či každodenní život a výroky či činy jeho společníků, s nimiž výslovně či implicitně souhlasil. Ty se pak následujícím generacím dochovaly prokazatelným následnictvím vypravěčů.
[6]Súfismus se zakládá na očištění tělesného Já (nafs). Já musí být vychováno a vycvičeno, protože ve své „syrové“ podobě je špatné, zlé. Korán to nazývá nafs ammara (hi al-su), tedy zlem ovládané Já.
[7]Tento slavný pojem súfismu se vztahuje k jednotlivcově konečné duchovní dokonalosti, díky níž on či ona může dosáhnout univerzální přirozenosti, která reprezentuje vše stvořené a odráží to, co je ve stvoření nejlepší.
[8]Obrat „milost Boží“ znamená, že Bůh přijal činy svého služebníka. Nevyjadřuje to tedy city a nepodobá se to lidskému potěšení.
[9]Prorokova hidžra (cesta do Medíny) je začátkem muslimského kalendáře. Tato událost se stala 16. července roku 622 n.l. Muslimský rok je lunární, takže je kratší než jeho solární ekvivalent.
[10]O Soudném dni budou dvě skupiny lidí: ti, kdo stojí nalevo, a ti, kdo stojí napravo od Božího trůnu. Ti nalevo nevěřili v Boha a Jeho Proroka a žili hříšné životy. Protože zemřeli, aniž by se káli, budou odsouzeni do Pekla. Ti, kdo stojí napravo, věřili a snažili se žít s souladu s příkazy a učením Božím, tak jak je zjevili Jeho Proroci a Poslové. Káli se a snažili se zalíbit se Bohu. Těm bude dáno vstoupit do Ráje.