Gülenovo vnímání humanismu je jádrem jeho myšlení natolik, že slouží jako důvod existence
a činnosti Gülenova hnutí. Mým pokusem je zde odhalit některé konstrukční a výrazné
charakteristiky Gülenova humanismu.

Jako přední současný islámský teolog, Gülen předkládá svou vlastní vizi humanismu
dnešnímu globalizovanému lidstvu. Jako každý jiný muslim nachází smysl lidskosti a
hodnotu humanismu v Koránu a v životě Proroka. Na rozdíl od fanatické dogmatické
teologie, která má tendenci devalvovat lidstvo ve prospěch Boží všemohoucnosti, Gülen
považuje lidstvo, podobně jako islámskou duchovní tradici známou jako súfismus, za
nejcennější bytí na planetě, která nese všechny zázračné vlastnosti a podstatu stvoření.
Nesmírné je, že lidé jsou stvoření obdařená potenciálem odrážet povahu Božské existence a
atributy Božských jmen, a tak dosáhnout její dokonalosti. Gülenovými slovy:

Lidé, největší zrcadlo jmen, vlastností a skutků Božích, jsou zářícím zrcadlem, úžasným
plodem života, zdrojem pro celý vesmír, mořem, které se jeví jako malá kapka, sluncem
vytvořeným jako skromné semeno, honosná melodie navzdory jejich bezvýznamnému
fyzickému postavení a zdroj existence, to vše je obsaženo v malém těle. Lidé v sobě nesou
svaté tajemství, které je činí rovnými celému vesmíru s veškerým jejich bohatstvím
charakteru; bohatství, které lze rozvíjet k dokonalosti. (1)

Gülen jako největší božské zrcadlo tvrdí, že „v pravdě a v Božích očích je lidstvo větší než
vesmír“. Toto přesvědčení souvisí s jeho úvahami o rovnosti všech lidských bytostí z hlediska
božství. Jak už to chodí, Boží milosrdenství nedělá rozdíly. Umožňuje každé lidské bytosti
stejnou měrou odrážet Jeho projevy, a proto jsou si všechny lidské bytosti, bez ohledu na
náboženství, rasu, bohatství a sociální postavení, rovny ve své schopnosti a způsobilosti
zrcadlit Božské Světlo.

Podle Gülena je láska nejpřednější mezi lidskými odrazy Božské existence a lidstvo je Jeho
nejleštěnějším zrcadlem a objektem Jeho vlastní lásky. Je to láska, která umožňuje skutečně
proměnit svůj potenciál ve skutečnost, a protože člověka chrání před nenávistí a jinými
neřestmi, jedině láskou může být humanismus skutečně realizován. V tomto kontextu Gülen
ztotožňuje lásku s cestou proroků, která vede člověka k srdcím lidí a ke konečnému cíli,
Božímu potěšení. A na tomto základě definuje humanismus jako nauku o lásce a lidskosti.

Láska pramení ze srdce (kalb v turečtině a qalb v arabštině). Gülen se konkrétně zmiňuje o
duchovním srdci jako o vnitřní schopnosti, která cítí a odráží Boží soucit (Rahman) a
milosrdenství (Rahim) a vyzařuje takovou lásku podobnou „leštěnému zrcadlu.“ Toto srdce
lásky má „jiné srdce“, totiž „duchovní intelekt.” Duchovní intelekt je vnitřní mechanismus,
který člověku umožňuje volit mezi dobrem a zlem, správným a špatným a řídí jeho/její rozum,
který „může být ovlivněn tělesnými choutky, osobními touhami, předsudky a zájmy a
takovými emocemi, jako je hněv a zášť. “ Láska, která vlastní srdce člověka, zahrnuje, vede
a směřuje duchovní intelekt člověka k božství.

K aktualizaci morální funkce duchovního intelektu s ohledem na lásku jsou nezbytné
duchovní praktiky. Gülen zvláště poukazuje na to, že navzdory své posvátné povaze může
být srdce současně „prostředkem, kterým mohou vstoupit satanská a tělesná pokušení a
neřesti“. Stejně jako se může znečistit zrcadlo, tak i srdce, a proto je potřeba ho neustále
čistit a leštit. V tomto ohledu Gülen uznává a považuje súfismus za duchovní a praktický
způsob, jak očistit srdce člověka pro jeho správnou funkci odrážení lásky.

Súfismus jako základ Gülenova humanismu

Pro Gülena súfismus, chápaný jako islámská spiritualita z příkladů prorokova života, „vede
lidi k dokonalosti nebo jim umožňuje znovu získat jejich prapůvodní andělský stav“ a brání
jim, aby bezohledně spadli na nejnižší úrovně z nejlepšího vzoru (ahsani taqwim), které Bůh
stvořil, aby zachoval svá božská jména a atributy. Aby člověk získal andělské vlastnosti, měl
by se osvobodit od svého ega (nafs), zdroje lidských neřestí a slabostí. Súfismus bere výcvik
ega jako svou primární disciplínu, a aby k tomu došlo, súfijská tradice vyvinula různé
duchovní praktiky. Gülen podrobně popisuje různé duchovní praktiky ve své obsáhlé studii
súfijské terminologie, The Emerald Hills of the Heart, aby ukázal, jak je srdce orientováno na
lásku k lidstvu a božství. Mnohé z jeho spisů, včetně Smaragdových hor srdce, se zmiňují o
tom, jak toho dosáhli velcí súfijští světci jako Jalal al-Din Rumi, Yunus Emre, Ahmad Sirhindi
a Khalid al-Baghdadi. Gülen směřuje čtenáře k těm, kteří jsou oceňováni nejen pro své
duchovní praktiky, ale spíše jako hrdinové nebo duchovní giganti lásky, tolerance a
humanismu, kteří ukazují, jak „láska je konečnou stanicí duchovní cesty“. Toto uznání
nakonec vede Gülena k tomu, aby definoval islám jako „náboženství odpuštění, prominutí a
tolerance“ a přesvědčilo ho:

Pokud dokážeme globálně rozšířit islámské chápání takových hrdinů lásky, jako jsou Niyazi
Misri, Yunus Emre a Mawlana Rumi, a pokud dokážeme rozšířit jejich poselství lásky, dialogu
a tolerance lidem, kteří žízní po tomto poselství, všichni utečou směrem k objetí lásky, míru a
tolerance, které reprezentujeme. (2)

Protože Gülen oceňuje súfie, jejich humanismus založený na lásce přirozeně ovládá jeho
duchovní vědomí a informuje o jeho myšlence humanismu. Jak však ilustruje výše uvedená
fráze, Gülen pouze neopakuje humanistické myšlenky súfijců, ale jde dále ve snaze získat je
pro současný svět.

Aby Gülen oslovil současný svět, dává súfijský humanismus do souvislosti s dnešními
problémy, které se výrazně liší od problémů minulosti. Přehodnocuje stávající súfijské
způsoby a navrhuje svůj vlastní „další způsob putování a zasvěcení“, který postupuje od
vědomí chudoby k realizaci lásky. Pro Gülena tím, že si člověk uvědomuje svou chudobu
před Bohem, cítí na Něm absolutní závislost, čímž se stává absolutně bohatým a již necítí
žádnou potřebu. S tímto stupněm bohatství má člověk pocit, „jako by našel kreditní kartu,
která platí všude“. Podle Gülenova přesvědčení je to nejlepší duchovní způsob, jak realizovat
lásku, zvláště na pozadí současného, materialistického světa. Vědomí chudoby a nicoty před
Bohem ho podle něj vede k pokoře. Ve vztahu k veškeré existenci, živé i neživé, „má být
milující a tolerantní ke všem, vidět vesmír jako kolébku bratrství/sesterství“. Ti, kteří jsou v
tomto stádiu „milují a přijímají všechno, odpuzují nepřátelství láskou a zlo dobrem“, „se
domnívají, že cesta, kterou mají jít, je cestou neprojevování zášti, ale spíše cestou trpělivosti
a tolerance“. Konečně se člověk stává člověkem míru a duchovního vidění, pro kterého není
rozdílu, zda dobro pochází od přátel nebo zlo od nepřátel.

Láska tedy předpokládá svůj odraz a dokonalost ve společnosti. Gülen zdůrazňuje, že
duchovní uvědomění a související praxe „impotence, chudoby a nicoty“ by neměly být
omezeny na sféru jednotlivce, ale musí být rozšířeny na jeho sociální vztahy. Tato socialita
nakonec zahrnuje přijetí opatření. Z pohledu Gülenova ideálního konceptu „člověka činu a
myšlení“ (aksiyon ve düşünce insanı) je každá duchovní zkušenost a cvičení završeno
jednáním ve společnosti. Toto jednání ve společnosti je zase oživeno láskou.

Od humanismu k dialogu, od dialogu ke službě lidstvu

Toto chápání aktivní lásky ve společnosti formuje Gülenův humanismus a poskytuje základ
pro dialog. Pro Gülena je dialog činností vytváření svazku mezi dvěma nebo více lidmi.
Vytvořit takové pouto znamená umístit lidské bytosti do osy dialogu. Proto je dialog v pravém
slova smyslu sublimací a pragmatickým rozšířením humanismu, kterého lze dosáhnout
pouze vzájemným respektem, láskou a tolerancí. V tomto smyslu podtrhuje Gülen dialog
jako řešení problémů, s nimiž se současní lidé potýkají individuálně i společně.

Gülen tvrdí, že základním problémem dneška je ztráta skutečného humanismu. Tato ztráta
způsobila, že se rozšířila nenávist a nepřátelství, uzavřela cestu vedoucí k porozumění a
toleranci a vytvořila mnoho „zvířat, která ztratila svou lidskost“. Gülen připisuje ztrátu
skutečného humanismu vzestupu nadměrného materialismu. Přestože na světě existuje jen
málo, pokud vůbec nějaký, materiální nedostatek, existuje zde nespravedlivé rozdělení, které
ostře odděluje chudé od bohatých, a tento problém pochází ze sebe-egoismu hmotně
zaměřené mysli. Tato diagnóza přesvědčila Gülena, že jediný způsob, jak odhalit skutečné a
kritické nebezpečí pro lidský druh, je oživit humanismus lásky a tolerance a navrhnout dialog
jako způsob, jak obnovit naši lidskost.

V tomto ohledu Gülen mluví o hizmetu, základní hodnotě Gülenova myšlení a identitě
Gülenova hnutí. Podle jeho názoru hizmet označuje „službu lidstvu“, která musí být
sledována jako konečný ideál jak individuálně, tak i komunitně. Jako „službu lidstvu“ mohou
hizmet nejlépe vykonávat lidé lhostejní k sebestřednému světskému úspěchu. Proto dělat
hizmet nebo službu lidstvu není v žádném případě snadný úkol. Gülen vysvětluje utrpení
(chila) takto:

Utrpení v tomto smyslu se mimo náš vlastní duchovní pokrok stává zasvěcením našich
životů štěstí druhých v obou světech a životem pro druhé. Jinými slovy, svůj duchovní pokrok
bychom měli hledat ve štěstí druhých. Toto je nejvhodnější a nejlépe schválený druh utrpení:
to znamená, že zemřeme a jsme několikrát denně oživeni pro vedení a štěstí druhých, cítíme
jakýkoli oheň zuřící v jiném srdci také v našem vlastním srdci, cítíme utrpení všech lidí v
našich duších. (3)

Do tohoto rozsahu je pro Gülena hizmetem hledat svou spiritualitu ve štěstí druhých, s nimi a
pro jejich štěstí. To je nedílnou součástí Gülenova humanistického přístupu k lidstvu.

Reference:
(1) Fethullah Gülen, Socha našich duší: Oživení islámského myšlení a aktivismu (New
Jersey: The Light Inc., 2005), 112.

(2) Fethullah Gülen, Ke globální civilizaci lásky a tolerance, 60-61.

(3) Fethullah Gülen, The Emerald Hills of the Heart 2, 235.

Zdroj:
Vypůjčeno z článku „Humanismus v islámu a východní Asii: Gülenova vize v dialogu s
východoasijskými náboženskými kulturami“ od Heona Kima v knize „Hnutí Gulen Hizmet a
jeho nadnárodní aktivity: Případové studie altruistického aktivismu v současném islámu“,
editoval Sophia Pandya a Nancy Gallagher, BrownWalker Press, 2012, strany 56-60

[/vc_column_text][/vc_column][/vc_row]

Anglická Verze