V posledních několika staletích se v lidské společnosti odehrával jeden zmatek za druhým. V reakci na ně stále hledáme – někdy disciplinovaně, jindy ne – způsoby a metody, jak znovu povstat jako my: jako lidé. Pokračujeme v hledání na různých frontách – ve vzdělávacích aktivitách, charitativních dílech, mediálních organizacích i na místech bohoslužeb. Kdybychom se jen před staletími dokázali oddat poznání od Boha a morálce lásky, kterou šíří Nekonečné světlo; kdybychom se dokázali oddat osudu lidstva až na věčnost a obrátili se k Bohu, pak bychom dnes bezpochyby stáli jako „dědicové světa“ a mohli se podílet na udržení jeho směřování.

 

V době, kdy byl svět ponořen do temnoty, přinesla civilizace a renesance, kterou zažehli věřící, osvícení světa. Byl to výsledek Bohem inspirovaného poznání a morálky lásky, kterou ve své době ztělesňovali. Máme-li očekávat podobnou civilizaci nebo renesanci v budoucnosti, musíme vědět, že jsou závislé právě na této dynamice. Přijetí poznání od Boha a „morálky lásky“ bylo darem víry; skutečná hodnota tohoto daru však nebyla dostatečně dobře pochopena, a proto v určitých dobách nezazářila tak jasně, jak by mohla. Místo toho se materialistický pohled na svět a hrubá síla zaměňovaly za pravdu. Do značné míry je tomu tak i dnes.

 

Svět se však točí dál a my doufáme, že se nakonec přeorientuje na dráhu, kterou určil Všemohoucí. Vidíme, že jsou mezi námi lidé, kteří jsou více než kdy jindy odhodláni najít svou vlastní podstatu a vrátit se ke svým pravým hodnotám. Jedná se o pokus oživit našeho pravého lidského ducha.

 

Během vcelku nešťastného období jsme následovali zbytek lidstva do králičí nory materialismu, abychom v našich myslích zničili základní hodnoty, které činí lidstvo jedinečným. V důsledku toho jsme člověka nejen sesadili z trůnu jako „nejdokonalejší stvoření“, ale také jsme ho srazili na úroveň jakéhokoli zvířete. Údajně ve jménu zpochybňování starých myšlenek jsme zneuctili člověka a humanistické hodnoty. Bohužel jsme si ani neuvědomovali, čeho se při páchání této těžké chyby dopouštíme. Stále jsme pod vlivem tohoto šoku zlomeni; stojíme na křižovatce a nemůžeme se rozhodnout, kterou cestou se vydat.

 

Přesto má člověk – tato ušlechtilá bytost – nedotknutelná práva. Naše svobody jsou nedotknutelné a zdobí nás vlastnosti, které jsou cennější než každá chvála a oslava. Slovy zesnulého básníka Akifa:

 

„Lidé; jejich přirozenost je vznešenější než andělé.

V nich jsou skryty světy, složeny jsou říše.“

 

Znevažování lidskosti je výsměchem nejvyššímu účelu bytí; pohrdání lidskostí se rovná přesvědčení, že duch stvoření je bezcenný. Člověk je výjimečná bytost, která je příliš vznešená na to, aby byla znehodnocována a zesměšňována; člověk je nositelem určitých vlastností a kvalit, které nelze zpochybnit. Lidem nelze vzít svobodu a nelze je podrobit útlaku. Lidi nelze tyranizovat ani zneužívat. To vše jsou urážky smyslu lidství, nespravedlnost vůči lidskému duchu a největší nemorálnost.

 

Vzhledem k dnešním okolnostem se musíme znovu zamyslet nad tím, co považujeme za „lidské hodnoty“.

 

V první řadě nám zdroje znalostí a naše základní myšlenky, které z nás dělají to, kým jsme,

přikazují respektovat lidstvo. Tyto zdroje oceňují člověka nade vše jako to nejlepší ze všech

stvoření a ctí naši svobodnou vůli, nedotknutelná práva a svobodu jako dynamiku, na které

máme utkat naše vlákno štěstí, jak v tomto světě, tak v tom příštím.

 

Z pohledu víry, božského poznání, lásky a duchovních požitků zasazených do našeho potenciálu je lidstvo skutečně nad anděly. Láska k lidstvu je projevem spojení se Stvořitelem a neúcta k lidstvu je samozřejmě vážnou neúctou k našemu Vlastníkovi. První, co tedy musíme udělat, je vrátit lidstvu hodnoty, které nám byly odebrány, a usilovně pracovat na výchově nových generací, které si těchto hodnot budou vážit a chránit je na věky.

 

Za druhé, velmi důležitý je také pojem společenství. Musíme vytvářet společenství kolem ušlechtilých ideálů, k nimž se racionálně a duchovně hlásí city, myšlenky a duše jednotlivců. Morálka v pravém slova smyslu se projeví, když se jednotlivci stanou součástí takového prosperujícího a vzkvétajícího společenství. Morálnost či nemorálnost jednotlivců, kteří se vyčlenili ze společnosti, je irelevantní (neboť způsob jejich života je závazný pouze pro ně samotné). Islám například podporuje život ve společenství a považuje za svatý boj snášet problémy, které z něj mohou vyplynout. Koneckonců skutečně morální společnost je taková, která slibuje blaženost na tomto i na onom světě a skládá se z jednotlivců, kteří ze své svobodné vůle zasvětili svůj život vznešeným ideálům. V takové společnosti sjednocující síla víry, zjemňující účinek lásky a vznešenost cíle neustupují špatnostem způsobeným vlastním egem; nemorálnost, která pramení z egoismu, tak nemůže vzkvétat.

 

Transcendentní síla víry a života s upřímným cílem přetavuje specifické vlastnosti jednotlivce do společnosti. Ačkoli jsou stále věrni sami sobě, prakticky splynou se společenstvím, s nímž dosáhnou takové nesmírnosti a blahobytu, které přicházejí jakoby proměnou z pouhé kapky v oceán, z jediné částice ve slunce a z ničeho ve všechno. Cesta k existenci prochází nicotou; bohatství je živeno chudobou; moc se otevírá a klíčí v náručí slabosti; soužení se stává požehnáním a vděčnost se mění v rozkošnou horlivost. Služba na této cestě je nejušlechtilejší z povinností a je určena těm, jejichž jediným cílem je hledat Stvořitelovo zalíbení; konečným výsledkem je věčná blaženost na onom světě. Pokud je totiž tato nejčistší z čistých myšlenek znečištěna i tím nejmenším střetem zájmů na osobní nebo skupinové úrovni, pak se přetrhají vazby, které jednotlivce i společenství pojí s Božstvím. Tato narušení způsobí, že jednotlivec – a nakonec i společenství – sejde z pravé cesty.

 

Ano, ve skupině, která váže každý svůj čin k Bohu, by neměla být žádná zmínka o individuálních touhách nebo osobních ambicích a starostech; Nikdo by také neměl mít žádné konečné cíle a ideály, které nejsou vázány na věčnost. Pravá komunita je požehnané shromáždění jednotlivců, kteří se podřídili věčnosti. Slovy Bediuzzamana, dělají pro Boha, začínají kvůli Bohu, mluví kvůli Bohu a scházejí se kvůli Bohu. Jednají v oblasti Božího zalíbení, díky němuž se každá vteřina jejich života rozpíná do nesmírnosti jako roky a označuje smrtelné věci pečetí nesmrtelnosti. Vskutku, všechny jejich snahy jsou neobyčejně opravdové, čisté a zaměřené na to, co je věčné.

 

Ne všechny davy lze považovat za komunitu. Ve skutečnosti, v určitých masách, když jsou jednotlivci proti sobě, se jejich početnost stává prostředkem změnšování, nikoliv zvětšování, protože uměnšují celek, stejně jako se umenšují zlomky s celými čísly, když se násobí. Přátelé Božích poslů byli požehnáni duchem pravé komunity, a proto byli schopni splnit to, co se očekává od mocné komunity, i když jich bylo málo. Mnozí jednotlivci mezi nimi jako Abú Bakr a Umar – dva významní společníci proroka Mohameda (mír s ním) – mohou být považováni za stejně velké jako komunita nebo národ podle jejich vlastní cti; To by nebylo vůbec přehnané. Apoštolové Ježíše, Mesiáše (mír s ním), kterých byla jen hrstka, mohou být považováni za mocnější než nejmocnější armády. V průběhu celé historie se ukázalo, že skupiny, které byly malé co do kvantity, ale vynikající co do kvality, byly mnohem lepší a plodnější než masy, kterých bylo mnoho.

 

Stejně jako láska k morálce je nejdůležitějším způsobem disciplíny duchovního světa, je také nejdůležitější složkou stability a nejdůležitějším principem harmonie ve společnosti. Pravdivost, zajištění bezpečí, spravedlnost ke všem, ctění slova, jednání s ostatními s důvěrou a respektem a oddanost duchovnosti – to jsou esence morálky a základní dynamiky duše.

 

Pochopení morálky, které jsme zdědili – snad s výjimkou nablýskaného odpadu posledních několika století – je v podstatě velmi bohaté a silné. Může nás to přenést kupředu z místa, kde jsme nyní, pokud dokážeme vést svůj život podle tohoto pochopení. Pak automaticky překonáme mnoho našich společenských problémů; Pak budeme schopni jasněji myslet, pracovat efektivněji a kráčet rychlejším a harmoničtějším tempem, čímž doženeme čas, který jsme promarnili. Pokud se nám podaří tento úkol splnit, budoucnost naší společnosti bude jasnější, živější a pestřejší než kdy jindy.

 

Přeloženo z:

GULEN, Fethullah, M. Morality of Love. Online. In: The Fountain, 01.01.2022. Dostupné z: https://fountainmagazine.com/all-issues/2022/issue-145-jan-feb-2022/morality-of-love. [citováno 2024-11–27].