Démokritos (460–370 př. n. l.), starořecký filozof, popsal člověka jako „svět v miniatuře“, který se podobá mikrokosmu. Lidská bytost je obrazem kosmu (makrokosmu), který nás obklopuje tím, že obsahuje všechny aspekty reality: tělo, mysl a ducha. Stoický přístup chápal člověka v rámci kosmického řádu jako mikrokosmos, který se odráží od makrokosmu fyzického vesmíru. Podobně islámští učenci považují člověka za vzorek či model vesmíru a symbolizují ho jako zrcadlo Božích jmen a atributů na zemi, tedy podstatu a vitální prvek bytí, index a jádro vesmíru a společností.

 

„Střední cesta“ je důležitým pojmem pro pochopení našeho místa jako lidských bytostí v přírodě a toho, jak se tento vztah projevuje v kultuře, historii a institucích. Individuální a kolektivní štěstí spočívá podle mnoha islámských učenců v disciplíně tří vrozených schopností člověka: rozumu, hněvu a chtíče. To je do značné míry podobné Aristotelově koncepci. Aristoteles kritizoval platónskou kategorizaci „ctnost versus neřest“ a klasifikoval jevy do tří skupin, z nichž dvě jsou neřesti (nadbytek a nedostatek) a jedna je ctnost (prostřední nebo střední cesta). Muslimové ve svých každodenních modlitbách asi čtyřicetkrát prosí, aby se udrželi na „střední cestě“ (al-sirat al-mustaqim) a byli chráněni před přebytkem (ifrat) a nedostatkem (tafrit) (Korán 1,7).

 

Od dob Ibn Miskawayha, významného muslimského učence, který žil v letech 930–1037, se lidské schopnosti nebo pudy rozdělují do tří kategorií: intelekt, horlivost a chtíč. První kategorie intelektu neboli rozumu umožňuje člověku činit správná rozhodnutí a zahrnuje všechny naše schopnosti, jako je představivost, fantazie, výpočet, paměť, učení atd. Druhá kategorie horlivosti neboli hněvu zahrnuje schopnost sebeobrany, která je podle islámské jurisprudence definována jako ta, která je potřebná k obraně víry a náboženství, zdravého rozumu, majetku, života a rodiny a dalších posvátných hodnot. Za třetí, každý muž a každá žena touží nebo dychtí po opačném pohlaví a milují své děti a světský majetek. Jinými slovy, chtíč neboli touha je název pro hnací sílu animálních choutek člověka. Obrázek 1 vizualizuje tyto tři pudy či schopnosti průměrného člověka a každou z jejich ctností a jejich dva extrémy (úrovně/meze).

 

„Střední cestu“ bychom mohli souhrnně považovat za rozumnou, spravedlivou a čestnou rovnováhu tří humanistických pudů, které odpovídají třem pozicím střední cesty: moudrosti (pro intelekt), odvaze (pro horlivost) a cudnosti (pro chtíč). Například přebytkem intelektu je demagogie nebo sofistika, jeho nedostatkem hloupost a střední cestou je moudrost. Pokud jde o horlivost, jejími dvěma extrémy jsou zuřivost a zbabělost, přičemž kompromisem mezi nimi je odvaha. Cudnost je střední cestou chlípnosti, jejímiž extrémy jsou rozmařilost a frigidita.

 

Souhrnně lze říci, že extrémy těchto tří hnacích sil jsou přehnané a vedou k určité formě špatnosti nebo nespravedlnosti, zatímco střední cesty usilují o nastolení rovnováhy a spravedlnosti. Nejdůležitější charakteristikou ideálního člověka je, že nachází rovnováhu na střední cestě a uplatňuje ji ve všech aspektech lidského života. Takový člověk dokáže vhodně a komplexně vyjadřovat a odrážet vlastnosti, protože se nechová v životních extrémech (nadbytek a nedostatek), snaží se být formován etickými hodnotami a dosahovat dobrého charakteru.

 

Morální život

 

Střední cesta je harmonie vnitřního a vnějšího života. To činí člověka vyrovnaným a celistvým. Vnitřní a vnější život jsou části celistvé struktury, a aby tato celistvost byla vůbec užitečná, je existence obou částí nezbytná. Když se oba aspekty spojí, pak jsou naše různé dimenze duchovnosti, myšlení a chování zcela funkční a vyvážené. Mírové soužití a integrita mezi vnitřním a vnějším světem jsou nezbytné k tomu, aby člověk dosáhl morální zralosti.

 

V této souvislosti a v souvislosti se „střední cestou“ je třeba zvážit, jak se morální hodnoty prolínají s ideálním lidským životem. Morálka je vědění, chování a pocity, které zahrnují to, co, kde, jak a proč člověk dělá. Osobnost člověka a jeho vrozené vlastnosti jsou neutrální a jsou k dispozici k tomu, aby byly formovány určitým směrem, dobrým nebo špatným. Morálka je v tomto procesu klíčovou dynamikou. Výchova charakteru a vzdělávání o morálce jsou důležitými způsoby, jak objevit etické hodnoty. Obecně existují dva typy morálky: ta, která je vrozená od narození, a ta, která se získává později. Tyto dva typy morálky jsou vzájemně propojené a vzájemně se osvětlují. Zatímco první typ morálky je spíše idiosynkratický a je součástí přirozené konstituce člověka, druhý typ morálky odráží osobnostní vlastnosti člověka získané po narození. Každý člověk žije mezi nimi.

 

Počátečními kroky každé činnosti a každého druhu práce jsou etika a sebepoznání. V duchovních disciplínách si sebepoznání vyžaduje uvědomění si vlastní bezmocnosti, nedostatku a chudoby vůči Bohu. Domníváme se, že tento druh sebepoznání je nezbytný k tomu, abychom byli zralými lidmi s odpovídající morálkou. Hluboké, opravdové porozumění sobě samému úzce souvisí se získáním vlastní vnitřní i vnější jednoty a úplnosti. Poznání sebe sama nevychází z uvědomění si vlastních fyzických potřeb, ale zaměřuje se na naše metafyzičtější aspekty. Sebepoznání pomáhá pochopit naše rozhodnutí v každodenním životě. Znamená to podstupovat každý den průběžné pozorování prostřednictvím „opětovného čtení sebe sama“, abychom se každý den znovu poznávali. Náš život není stagnující, ale neustále roste a proměňuje se jako strom. Naše duše, síla vůle a vědomí jsou mechanismy, které nám pomáhají pozorovat a přemýšlet nad událostmi, které se týkají nás samotných.

 

Nejtěžší je objevit odchylky a neustálé změny, které se objevují ve vnitřních dimenzích naší bytosti. Když se mění vnitřní bytí člověka, mění se i jeho volby a očekávání. Získání vhledu do existence zvyšuje sebeuvědomění a sebepoznání – což je považováno za cestu k poznání Boha – a dochází k otevření se vícerozměrnosti, tj. k vidění všeho nejen s jejich vnějšími formami, ale i s jejich funkcemi, povinnostmi a vnitřními vlastnostmi. Ti, kdo se dokážou otevřít multidimenzím, překračují úzké rámce své tělesnosti a podle toho budují svou morální osobnost. Morální osobnost se projevuje způsoby, chováním, přesvědčováním, hodnocením, komentáři, názory a interpretacemi člověka. V tomto případě má každý člověk obraz, který se utváří podle jeho vnitřní morální osobnosti.

 

Čtyři zásady odvolávající se na etické hodnoty

 

„Každý jedná podle svých vlastních dispozic“ a tím projevuje svůj vlastní charakter. Tato zásada koránu (17:84) odkazuje na důležitý krok při získávání dobrých morálních hodnot, kdy člověk poznává, cítí a vnímá své vlastní chyby. Bez toho, aby člověk viděl své vlastní omyly a chyby, vady a nedostatky, není možné držet se stranou bludů a rozmarů a najít správnou cestu. Proto se důrazně doporučuje, abychom se vybavili nástroji potřebnými k důslednému provádění správného sebehodnocení, abychom si mohli zůstat vědomi svých nedostatků. V tomto ohledu by mohly být užitečné následující čtyři návrhy.

 

První z nich je najít průvodce, vychovatele nebo učitele, který člověka poučí a inspiruje k uspořádání jeho života, který ho nasměruje na správnou cestu.

Druhým je vybrat si dobrého přítele nebo kouče, velkoryse statečného spojence, který člověku připomene etické hodnoty a upozorní ho na jeho omyly a chyby.

Třetí je zbavit se omylů a chyb a osvojit si dobrý morální názor. To člověku umožní vážit si toho, co o něm bylo řečeno, ať už negativně, nebo pozitivně, a účinně se ptát sám sebe. V tomto ohledu nabízí kriticky reflektující postoj příležitost k učení.

Čtvrtým návrhem, jak získat dobré morální hodnoty a odstranit špatné návyky a nemorálnost, je pobyt mezi lidmi a zapojení do lidské společnosti. Tato interakce umožňuje každému člověku poznávat lidské hodnoty a objevovat pocity a emoce o sobě samém.

 

Závěrem: Ctnostné generace

 

Pojem „ideální člověk“ se vztahuje na duchovně, morálně a intelektuálně dokonalé jedince. Na základě upozornění na vztah mezi věčným životem a největším úspěchem člověka na zemi bude dosažení stanice ideálního člověka. To je předstupeň k vlastnímu „superlativnímu člověku“, který žije pro druhé (altruismus) na úkor vlastních životních požitků. Takový člověk bude pozitivně jednat pouze v sociální oblasti a má vstřebávat a reprezentovat jak moderní realitu, tak nadčasové morální hodnoty a konstituovat svou identitu prostřednictvím svého rozumu, chování a spirituality. To je neustálé cvičení ideálního člověka, který hledá životní rovnováhu.

 

Zdroje

 

  1. Pannenberg, W. Anthropology in theological perspective. Philadelphia, PA: The Westminster Press, 1985, p. 27.
  2. Çelik, G. The Gülen Movement: Building Social Cohesion through Dialogue and Education (PhD thesis, Tilburg University). Delft, NL: Eburon, 2010.
  3. Gülen, F.G. “Öfkene Hakim Ol” [Control your anger], Vuslat Muştusu, Kırık Testi (vol. 8), 2008, pp. 68-80.
  4. Nursi, B.S. İşaratü’l-İcaz [Signs of Miraculousness]. Istanbul, TR: Sözler, 1993, pp. 22-23.
  5. Harman, G. The Nature of Morality: An Introduction to Ethics. Oxford University Press, 1997.
  6. Gülen, F.G. Sohbet-i Canan [Cordial Conversations]. Kırık Testi (vol. 2), 2004, pp. 169-170.
  7. Gülen, M.F. Ahlaki Mülahazalar [Ethical Considerations]. Series of sermons. No.3. 1980.

 

Přeloženo z:

POLAN, Gurkan. The Middle Way. Online. In: The Fountain, 01.07.2021. Dostupné z: https://fountainmagazine.com/all-issues/2021/issue-142-jul-aug-2021/the-middle-way. [citováno 2025-01-23].