Morálka Lásky

Pro lidskou společnost bylo posledních několik století jeden chaos za druhým. V reakci na to
stále hledáme – někdy disciplinovaně, někdy ne tak moc – způsoby a metody, jak znovu
povstat jako my sami: jako lidé. Pokračujeme v hledání na různých frontách – ve
vzdělávacích aktivitách, charitativních činnostech, mediálních organizacích a místech
uctívání. Kdybychom se byli před staletími byli schopni zavázat k poznání z božského a
morálky lásky šířené nekonečným světlem; kdybychom se mohli zavázat k údělu lidstva na
věčnost a obrátit se k Bohu, pak bychom dnes bezpochyby stáli jako „dědici světa“ a mohli
bychom mluvit o udržení jeho směřování.

V období, kdy byl svět ponořen do temnoty, svět osvítila civilizace a renesance zažehnutá
věřícími. To byl výsledek jejich božsky inspirovaných znalostí a morálky lásky, kterou ve své
době ztělesňovali. Máme-li v budoucnu očekávat podobnou civilizaci nebo renesanci,
musíme vědět, že jsou závislé právě na této dynamice. Přijetí poznání od božského a
„morálka lásky“ byli darem víry; avšak skutečná hodnota tohoto daru nebyla dostatečně
dobře uchopena, a tak v určitých dobách nedokázal zazářit tak jasně, jak by mohl. Místo
toho byl materialistický světonázor a hrubá moc mylně považovány za pravdu. Do značné
míry tomu tak je dodnes.

Svět se však stále točí a my doufáme, že se nakonec přeorientuje na oběžnou dráhu, kterou
vytyčil všemohoucí. Vidíme, že jsou mezi námi lidé, kteří jsou odhodlanější než kdy jindy
najít svou vlastní podstatu a vrátit se ke svým skutečným hodnotám. Toto je pokus oživit
našeho pravého lidského ducha.

Během poněkud nešťastného období jsme sledovali zbytek lidstva králičí norou
materialismu, jen abychom v našich myslích zničili základní hodnoty, které činí lidstvo
jedinečným. V důsledku toho jsme nejen sesadili lidi z jejich postavení „nejdokonalejšího
stvoření“, ale také je posunuli na úroveň jakéhokoli zvířete. Údajně ve jménu zpochybňování
starých myšlenek jsme zneuctili lidi a humanistické hodnoty. Bohužel, ani jsme si nebyli
vědomi toho, co děláme, když jsme se dopouštěli této žalostné chyby. Jsme stále zlomeni
pod vlivem toho šoku; když stojíme na křižovatce, nemůžeme se rozhodnout, kterou cestou
se vydat.

Přesto má člověk – tato vznešená bytost – nedotknutelná práva. Naše svobody jsou
nedotknutelné a zdobí nás vlastnosti, které jsou cennější než jakákoliv oslava a chvála.
Slovy zesnulého básníka Akifa:

“LIDSTVO; JEJICH PODSTATA JE VZNEŠENĚJŠÍ NEŽ ANDĚLÉ, UVNITŘ SKRYTÉ JSOU
SVĚTY, SLOŽENÁ KRÁLOVSTVÍ”

Ponižování lidstva je zesměšňováním konečného účelu bytí; držet lidstvo v opovržení se
rovná víře, že duch stvoření je bezcenný. Člověk je výjimečná bytost, která je příliš
vznešená na to, aby byla znehodnocena a zesměšňována; člověk nese určité vlastnosti a
kvality, které nelze ohrozit. Svobodu lidem nelze vzít a nemůžeme být vystaveni útlaku. Lidi
nelze tyranizovat ani zneužívat. To vše jsou urážky smyslu lidskosti, nespravedlnost lidského
ducha a největší nemravnost.

Vzhledem k dnešním okolnostem se musíme ještě jednou vrátit k tomu, co považujeme za
„lidské hodnoty“.

V první řadě nám zdroje znalostí a naše základní myšlenky, které z nás dělají to, kým jsme,
přikazují respektovat lidstvo. Tyto zdroje oceňují člověka nade vše jako to nejlepší ze všech
stvoření a ctí naši svobodnou vůli, nedotknutelná práva a svobodu jako dynamiku, na které
máme utkat naše vlákno štěstí, jak v tomto světě, tak v tom příštím.

Z hlediska víry, božského poznání, lásky a duchovních rozkoší zasazených do našeho
potenciálu je lidstvo skutečně nad anděly. Milovat lidstvo je projevem spojení se Stvořitelem
a nerespektování lidskosti je samozřejmě vážnou neúctou vůči našemu Pánu. První věc,
kterou proto musíme udělat, je vrátit lidstvu hodnoty, které nám byly odebrány, a tvrdě
pracovat na vychování nových generací, které si těchto hodnot budou vážit a chránit je
navěky.

Za druhé, pojem společenství je také velmi důležitý. Musíme podporovat společenství kolem
vznešených ideálů, kterým jsou city, myšlenky a duše jednotlivců racionálně a duchovně
oddány. Morálka ve svém pravém slova smyslu se projeví, až se jednotlivci stanou součástí
prosperující a vzkvétající komunity. Morálka či nemorálnost jednotlivců, kteří se izolovali od
společnosti, je irelevantní (protože způsob jejich života zavazuje pouze je samotné). Islám
například vybízí k životu jako komunita a považuje za svatý boj snášet problémy, které z
toho mohou vyplynout. Koneckonců, skutečně morální společnost je taková, která slibuje
blaženost v tomto i onom světě a tvoří ji jednotlivci, kteří ze své svobodné vůle zasvětí svůj
život vznešeným ideálům. V takové společnosti sjednocující síla víry, změkčující účinek
lásky a vznešenost záměru neustupují špatným skutkům způsobeným vlastním egem; tedy
nemravnost, která pochází z egoismu, nemůže vzkvétat.

Transcendentní síla víry a života s upřímným záměrem přetavuje specifické vlastnosti
jednotlivce do společnosti. Přestože jsou stále věrní sami sobě, prakticky se sjednocují se
společenstvím, s nímž dosahují takové nesmírnosti a prosperity, které přicházejí jakoby
přeměnou z pouhé kapky v oceán, z jediné částice ve slunce, a z ničeho do všeho. Cesta k
existenci prochází nicotou; bohatství je živeno chudobou; síla se otevírá a klíčí v náručí
slabosti; soužení se stává požehnáním; a vděčnost se promění v rozkošný zápal. Služba na
této cestě je nejušlechtilejší povinností a je pro ty, jejichž jediným účelem je hledat dobré
potěšení Stvořitele; konečným výsledkem je věčná blaženost na onom světě. Skutečně,
pokud jsou tyto nejčistší čisté myšlenky kontaminovány, byť sebemenším konfliktem zájmů
na osobní nebo skupinové úrovni, pak se spojení, která spojují jednotlivce i komunitu s
Božstvím, přeruší. Tato narušení způsobí, že jednotlivec – a nakonec i komunita – sejde ze
skutečné cesty.

Ano, ve skupině, která spojuje každý svůj čin s Bohem, by neměla být žádná zmínka o
individuálních touhách nebo osobních ambicích a starostech; ani by člověk neměl mít žádné
konečné cíle a ideály, které nejsou vázány na věčnost. Opravdová komunita je požehnané
shromáždění jednotlivců, kteří se podřídili věčnosti. Slovy Bediuzzamana, dělají pro Boha,
začínají pro Boha, mluví pro Boha a scházejí se pro Boha. Jednají v oblasti Božího zalíbení,
díky němuž se každá vteřina jejich života zvětší do tak obrovské míry jako roky a označují
jakoby smrtelné věci pečetí nesmrtelnosti. Všechny jejich snahy jsou skutečně výjimečně
opravdové, čisté a zaměřené na to, co je věčné.
Ne všechny davy lze považovat za komunitu. Ve skutečnosti v určitých masách, kdy jsou
jednotlivci proti sobě, je jejich množství prostředkem zmenšování, nikoli zvětšování, protože
zmenšují celek, stejně jako zlomky dělají celá čísla, když se násobí. Protože přátelé božích
poslů byli požehnáni duchem pravého společenství, dokázali splnit to, co se od mocného
společenství očekává, i když byl jejich počet malý. Mnoho jednotlivců mezi nimi, jako Abu
Bakr a Umar – dva prominentní společníci proroka Mohameda (mír s ním) – mohou být
každý považováni za stejně velké jako komunita nebo národ podle svých vlastních zásluh; to
by vůbec nebylo přehnané. Apoštolů Ježíše, Mesiáše (pokoj s ním), kterých byla jen hrstka,
lze považovat za mocnější než nejmocnější z armád. Během celé historie se skupiny, které
byly malé co do počtu, ale vynikající co do kvality, ukázaly jako mnohem lepší a plodnější
než masy, které byly početné.

Stejně jako je láska k morálce nejdůležitějším způsobem ukázňování duchovního světa
člověka, je také nejvýznamnější složkou stability a nejdůležitějším principem harmonie ve
společnosti. Pravdivost, zajištění bezpečnosti, férovost ke všem, ctění slova, jednání s
ostatními s důvěrou a respektem a oddanost spiritualitě – to jsou esence morálky a základní
dynamika duše.

Pochopení morálky, které jsme zdědili – snad vyjma nablýskaného odpadu posledních
několika století – je v podstatě velmi bohaté a silné. Může nás nést kupředu z místa, kde
jsme nyní, pokud dokážeme vést své životy podle tohoto porozumění. Pak automaticky
překonáme mnoho našich společenských problémů; pak budeme schopni jasněji myslet,
pracovat efektivněji a chodit rychlejším a harmoničtějším tempem, čímž si vynahradíme čas,
který jsme promarnili. Pokud dokážeme tento úkol splnit, budoucnost naší společnosti bude
jasnější, živější a barevnější než kdy dříve.

[/vc_column_text][/vc_column][/vc_row]

Anglická Verze