Hra na flétnu „ney“

ney

Rákosová flétna „ney“ je jedním z nejstarších dosud používaných nástrojů na světě. Název pochází z perského slova, které označuje rákos. Nejrannější důkaz hry na tento nástroj nalézáme na nástěnných malbách v egyptských pyramidách, ale vnik je možné datovat do doby mnohem vzdálenější. Největší rozvoj techniky hry na rákosovou flétnu a její postupné rozšíření po celém  Blízkém Východě přichází s rozkvětem islámské civilizace. V té době se flétna „ney“ dostala do spirituálního prostředí. V jedenáctém století, kdy se v dnešním Turecku a Íránu rozšiřuje súfismus a vznikají různé mystické řády, si rákosovou flétnu přisvojují tzv. vířící dervišové. Pro ně se zvuk flétny stává symbolem principu, jenž povznáší duši k Bohu. Zvuk flétny očišťuje a vyprazdňuje duši, která je jedině tak schopna dosáhnout sjednocení s Bohem. Propojení hudby a modlitby ve svých básních dokumentuje i Rúmí.

 

ney"Listen to the reed, how it complains
and tells a tale of separation pains.
"Ever since I was cut from the reed bed, my lament
has caused man and woman to moan.
I want a bosom torn my separation,
to explain the pain of longing.
Everyone who is far from his source
longs for the time of being united with it once more."


Flétna je tradičně vyrobena z rákosového stébla (v moderní době se objevují i materiály jako je kov či plast) a obvykle má sedm otvorů, z nichž jeden je na zadní straně. Nejzkušenější hráči jsou pomocí tohoto nástroje schopní hrát s rozsahem až tří oktáv. Při hře se do flétny vzduch fouká v poněkud nakloněném směru a tóny, které nástroj vyluzuje, trochu připomínají zvuk foukání do lahve.

Mramorování- technika „ebru“

Ebru, Mramorování - technika  ebru

Tato výtvarná technika pochází z Číny a je stará zhruba 2000 let. Na konci 15.století se za Tímúrovské říše dostává do Střední Asie a rychle se rozšiřuje do celého islámského světa, kde je brzy známa jako abrî či ebru. Původ slova je nejistý. Kořeny je možné hledat v perském slovním spojení kâghaz-e abrî , což znamená „papír plný mračen“, či v turkickém slově abreh-pestrobarevný. Technika se později rozvíjela i v Osmanské říši. Zvláště ceněné kaligrafie byly zkrášlovány pomocí této techniky, či byly přímo vpisovány do barev. V polovině 19. století se „ebru“ začalo spojovat s mystickým řádem Nakšbandíja, kteří vyráběli dekorativní papír tradičním způsoben a prodávali jej. Tím získali zdroj obživy, a zároveň tím konkurovali Istanbulské „velkovýrobě“. Ve 20.století se technika „ebru“ stala i oborem vyučovaným na Istanbulské akademii, kde byly kodifikovány i specifické květinové vzory.

Pestrobarevný vzor je možné přenést na různé materiály. Nejčastěji se jedná o papír či hedvábí.

Tkaní koberců

tkani koberec tkani koberec

 Tkaní koberců je opravdu pozoruhodný fenomén, který je možné vystopovat u anatolských žen stovky let nazpět. Turecké ženy, tedy matky i dcery, toto umění předávaly z generace na generaci a uchovaly jej ve skoro nezměněné podobě. Koberce, které byly nalezeny v Konye (hlavní město Seldžucké říše), jsou zhotoveny stejnou technikou vázání jako ty, které byly nalezeny v altajských horách. Je zajímavé, že tento typ vázaných koberců, které jsou někdy chápány jako symbol Orientu, se v islámském civilizačním okruhu objevuje až v 11. století, tedy právě s příchodem Seldžuků do Anatolie. Tyto koberce jsou charakteristické svými geometrickými vzory a květinovými motivy, jenž se opakují v pravidelných řadách. Od 14. století k těmto motivům přibývají i motivy zvířecí, v 16.století, s rostoucím rozmáháním Osmanské říše, je jasně viditelný vliv perské a mamelucké kultury (madailonové prvky, lístky apod.). Pro zhotovování koberců pro osmanský dvůr se používaly velmi luxusní materiály. Kromě nejkvalitnější vlny se užívalo i hedvábí. V roce 1831 byla otevřena v Hereke (město nedaleko Istanbulu) první továrna na výrobu koberců s stovkou tkalcovských stavů a dodnes zachovává povědomí o této typicky turecké umělecké a řemeslné tradici.

Ale tkané koberce nejsou jen luxusním zbožím. Lze je považovat za úschovny životní filozofie a stylu tureckých kmenů, které po staletí obývaly široký prostor od Střední Asie po Anatolii. V barvách, vzorech a motivech se odráží charakter lidí, jenž se na tomto území pohyboval. Z některých koberců je cítit štěstí, blahobyt a optimismus. 6eny a dívky, které koberce tkaly do nich například  pomocí barev „zapsaly“ své pocity či životní zkušenosti. Žlutá barva vyjadřovala vášnivou lásku, zelená vůli dosáhnout cíle, modrá naději, bílá čistotu a štěstí, černá bolest a utrpení a růžová nevinnost. Zvláštnosti každého jednotlivého kraje v Anatolii jsou zdokumentovány v tkaných kobercích.

Turecké stínové divadlo - KARAGÖZ A HACIVAT

Hlavními hrdiny tureckého stínového divadla jsou postavičky Karagöz, což doslovně přeloženo znamená černooký a Hacivat. První z nich je nevzdělaný, ale důvtipný a druhý je chytrý a vypočítavý. Podstatou krátkých her je humor vycházející z rozdílnosti vlastností hlavních postav, ze kterých vznikají drobné konflikty. Tyto hry se hrály jak pro sultána, tak pro prostý lid a jejich obliba trvá až dodnes.

Předobrazem Karagöze a Hacivata byly skutečné postavy dělníků, kteří pracovali na stavbě mešity v tehdejším hlavním městě osmanské říše Burse. Říká se, že jejich vzájemné špičkování tolik rozptylovalo ostatní dělníky, že se stavba mešity protáhla, což rozhněvalo sultána, který nechal Karagöze a Hacivata popravit. Nicméně lidem se po hašteřivých vtipálcích stýskalo, a tak muž jménem Šejch Kusteri z velbloudí kůže vytvořil loutky a začal hrát stínové divadlo.

Loutky, které se pro stínohru používají jsou dodnes zhotovovány z pečlivě opracované kůže (díky tomu jsou poloprůsvitné), bývají barvené přírodními pigmenty a jsou částečně pohyblivé.  Světlo z lampy promítá obrazy na bílou plachtu z mušelínu. 

Kromě dvou hlavních postav jsou součástí i další, většinou stereotypizované postavy z osmanské reality. Například Arab - turečtiny neznalý obchodník se sladkostmi, žid - zlatník, nebo vetešník, Řek - nejčastěji doktor, Albánec – vždy hlučný a drzý. Dále se objevují tanečnice, opilec, marnotratník, džinové…

Samotná hra bývá doprovázena hudbou a samy postavy často zpívají písně.