Město mnoha kultur – MARDIN

V rámci rozvoje mezikulturního dialogu se dne 1.4. konal mezikulturní večer v prostorách Mozaiky o.s. Platform Dialog.

Hosté měli možnost poznat starobylé město Mardin, které je považováno za symbolický příbytek míru a kde žijí vedle sebe poklidně příslušníci různých národů a náboženství. Vedle shlédnutí videoprezentace si návštěvníci poslechli též tradiční místní hudbu a dozvěděli se zajímavé informace o historii i současnosti Mardinu z úst pana Saliha Yilmaze. Součástí večera byla tradičně ochutnávka delikates domácí turecké kuchyně.

Město mnoha kultur – MARDIN

Historie Mardinu sahá mnoho tisíc let zpátky…

Mardin leží v severní neboli Horní Mezopotámii. Oblast mezi řekami Eufrat a Tygris známe ze školních učebnic  tradičně jako kolébku civilizace. Zdejší výhodné klimatické podmínky umožnily vznik nejstarších civilizací Předního východu. Tato oblast byla také jednou z prvních, kde se rozšířilo křesťanství již v prvních stoletích po svém vzniku. A křesťanské obyvatelstvo zde žije dodnes. Místní křesťanská komunita se hlásí ke staré syrské tradici a jejich liturgickým jazykem je syrština, dialekt aramejštiny, mateřského jazyka Ježíše Krista.

Město Mardin je postaveno na západní straně vrchu, který nečekaně vybíhá z mezopotámské nížiny a dosahuje výšky 1300 m n.m. Z jeho vrcholu je volný rozhled daleko do rovin Mezopotámie, proto bylo toto místo v každé době považováno za strategický bod k ovládnutí a kontrole rozlehlého a bohatého  území.

Domy obyvatel starého Mardinu se kaskádovitě šplhají po skalnatém svahu vzhůru až k městské citadele. Jsou vybudovány z kamených kvádrů a posazeny těsně k sobě, takže střecha níže položeného domu slouží jako dvorek-terasa pro dům výše nad ním. V létě, kdy zde teploty dosahují k 40°C, se tyto terasy používají též jako ložnice. Pro pohyb po starém městě byla vybudována spleť úzkých podchodů a průchodů, kterým se říká abbara a které procházejí i pod jednotlivými domy. Kvůli jejich malým rozměrům je možné dopravovat náklady jen na hřbetech oslů či mul. V létě tyto malé tunely chrání chodce před horkým sluncem, v zimě zase před chladem a deštěm.  Mezi místními obyvateli je oblíbené rčení vztahující se k Mardinu:  Ve dne je hřbitovem, v noci třpytivým náhrdelníkem. Ve dne je člověk jakoby pohřbený ve stínu stísněných chodeb, kterými se proplétá městem. Po soumraku, když vystoupí na střechu domu,  hledí na stovky démantů – světel zářících do noci. Jakoby se v noci a ve dne jednalo o dvě odlišná města. Kamenné fasády významných staveb, jako jsou kostely, mešity, ale i historická obydlí vysoce postavených měšťanů, zdobí bohaté reliéfní dekory umně řezané ve žlutém vápenci.

Mardin, propojující Anatolii s Mezopotámií, hostil v průběhu dějin desítky civilizací, rozdílných náboženských a etnických skupin či státních systémů. Tyto rozdílné kultury byly schopny společně žít, a to díky skutečnosti , že, obrazně řečeno, smísili lásku a toleranci v jednom hrnci a v duchu vzájemné podpory po stovky a tísíce let ochraňovali své tradice. Asyřané, jakobité, chaldejci, nestoriáni, jezídové, Židé, Kurdové, Arabové, Čečeni, Arméni a další skupiny s odlišným náboženských či etnickým pozadím zakládali své mírumilovné a bratrské soužití na principech “přirozené společenské tolerance” a kompromisu. Mardin díky těmto zvláštnostem utvořil “mírumilovnou syntézu rozdílných kulturních struktur”.  Je místem, kam se rozšířily a nalezly úrodnou púdu náboženské myšlenky Zarathuštry či Máního. Je městem míru, bratrství a tolerance, jež zde v průběhu dějin zanechaly stopy ve filozofii i kultuře.

Název města pochází z asyrského slova Marde a znamená “město tvrzí”. Římané jej na základě toho nazývali “Maride” a Arabové pak “Maridin”.

Podle Plínia název města vychází ze jména arabského kmene Mardani, který žil v okolí Nusaybinu. Slavný byzantský historik Prokopios jej zmiňuje jako Mergdis, tedy město- tvrz. Podle pozdějších byzantských autorů byl název města Mardes. Jiné prameny uvádějí, že Peršany byl nazýván Marde,  Armény pak Mardi. Ve většině pramenů však nalézáme, jako původní název Merdin, což je také varianta používaná většinou místných obyvatel.

Mardin, který leží na cestách bývalých válečných výprav a stezkách obchodních karavan, byl v průběhu dějin velice důležitým místem.  Město rozprostírající se na svazích vápencových a lávových hor v úrodné Mezopotámii se stalo útočištěm mnoha kultur. Založení města sahá k letopočtu tři tisíce let před Kristem. Ve starověku se Mardin dostal pod nadvládu Peršanů či Alexandra Velikého. Později přešel pod dlouhou správu Říma a Byzantské říše. Mardinská pevnost byla postavena byzantským císařem Konstantinem na obranu proti Sásánovcům. Z Byzantské správy jej vybojovali Seldžuci a poté se stalo na delší dobu centrem lokální Artuqovské dynastie.  Během Timurovy válečné výpravy do Anatolie byl Mardin dva měsíce obléhán. Po neuspěsném dobývání nechal Timur v okolí spálit všechny stromy. K Osmanské říši jej v roce 1517 připojil Selim I po kratším období safíovské nadvlády.

V průběhu I. Světové války bylo město Mardin ušetřeno, nicméně ztratilo svůj dřívější obchodní význam. Ve dvacátém století  se stal Mardin jednou ze zastávek na tzv. Baghdádské dráze, která spojila Istanbul, potažmo Evropu, s Bagdádem. To však nezměnilo nic na faktu, že migrace z města je nejvyšší v jihovýchodním regionu Turecka, což je způsobeno především současnou špatnou bezpečnostní situací v regionu a jeho nízkou rozvinutostí.

Mardin je i z teologického hlediska velmi bohatým místem. Náboženská mozaika vzešla ze vzájemné rovnováhy přítomných vyznání. Ti, kdo nově příchozí náboženský systém nechtěli přijmout, nebyli nijak donucováni a byli necháni v klidu. Sňatky mezi rozdílnými náboženskými skupinami nebyly neobvyklé.  Takto vzniklé příbuzenské vztahy prostředí zklidňovaly. To je cítit na každém kroku. V Mardinu není žádné vyznání dominantní.

Mardin je jedním z mála měst, které se může chlubit tisíciletou nepřerušenou tradicí městského života.

Toto město pod střechou tolerance a míru skrývá a chrání lidi různých vyznání, etnického původu a odlišných kulturních tradic. Díky bohaté historii a náboženské pestrosti se v Mardinu a jeho blízkém okolí nachází bezpočet významných sakrálních staveb, zde uvádíme pouze nejvýznačnější, které jsme měli možnost vidět ve videoprezentaci.

Kırklar Kilisesi – kostel Čtyřiceti – metropolitní kostel Starobylé církve Východu, která se oddělila roku 1964 od Asyrské církve Východu.  Byl postaven v roce 569 Behnamem a jeho sestrou Saro . V roce 1170 sem byly přeneseny ostatky  čtyřiceti mučedníků- vojáků – ze 3. století, kteří podle legendy odmítli sloužit v císařově vojsku, a proto byli posláni do Sivasu a tam utopeni v zamrzlém jezeře. Uprostřed noci se zjevil na hladině jezera tenký paprsek světla a každý ze zabitých vojáků byl odměněn královskou korunou.

Mor Gabriyel Manastırı – Klášter sv. Gabriela. Nejstarší fungující klášter Syrské pravoslavné církve. Mezi lety 618 a 1088 byl též sídlem Tur Abdinského metropolity. Založen byl již  roku 397 n.l. sv. Samuelem a Šimonem na místě dřívějšího chrámu uctívačů slunce. Své současné pojmenování získal po sv. Gabrielu, asketovi, který zde byl v 7. století opatem.

Mor Petrus ve Paulus Kilisesi – kostel svatých Petra a Pavla – jedná se o nejmladší křesťanskou stavbu v oblasti. Byl vystavěn až v  roce 1914.

Surp Hovsep – Kostel svatého Josefa – též poměrně nový kostel postavený na konci 19. Století. Pro bohoslužebné účely začal sloužit arménským katolíkům v roce 1894. Klenba je podpírána 21 sloupy.

Deyrulzafaran Manastırı – Šafránový klášter či Ananiášův klášter  (sv . Ananiáš vyvrátil zrak sv. Pavlu – viz. skutky apoštolů)    Leží zhruba 4 kilometry jižně od Mardinu. Byl založen již r. 439. Místo, kde se dnešní klášter nachází, sloužilo v dávných dobách jako chrám uctívačům slunce a později jako římská pevnost.

Od 12. Století  až do roku 1932 byl sídlem patriarchy Syrské pravoslavné církve, pro jejíž členy se též užívá označení jakobité. Pojmenování získal díky své žluté šafránové barvě, která vystupuje z okolní zeleně a políčkům šafránu, který se tu od 15 stol. údajně pěstoval.

Mor Mihail Manastırı- Klášter sv. Michala – neboli klášter Věž, patří také Syrské pravoslavné církvi.  V jeho areálu se nachází kostel sv. Michala a také menší kostel Panny Marie.  Podle archeologických nálezů do sebe stavba pohltila dřívější chrám uctívačů slunce. Ve sklepních prostorech se nachází nápis, který je možné datovat rokem 189 AD.

Ulu Camii – Velká mešita – postavená Artuqovci ve 12. Století.

Reyhaniye – po velké mešitě druhá největší v Mardinu, postavená v 15. století

Medresa Zinciriye – další artuqovská stavba postavená roku 1385 Nadžmuddínem Isou, který  v ní byl později pohřben.

Medresa Kasimiye – začala být budována za Artuqovců, ale byla dokončena až aqqoyunlovským Sultánem Qásimem.  Na jejím dvoře se nachází systém propojených vodních nádržek, který bývá interpretován jako lidský život.

Medresa Hatuniye – pocházející z 11. stol. Byla pojmenovaná na počest manželky artuqovského vládce Nadžmuddína Alpiho. Nachází se v ní otisk chodidla připisovaný samotnému proroku Mohammadovi.

Věděli jste že…aneb zajímavosti o Mardinu

Nejvyšší muž na planetě Sultan Kösen pochází z Mardinu

Tradičním řemeslem je v Mardinu plstění vlny, která zdobena aplikacemi z obarvené plsti

Místním tradičním řemeslem bylo též potiskování bavlněných látek figurálními motivy s křesťanskou tématikou

V době, kdy ještě neexistovaly lednice, se v Mardinu suroviny zavěšovaly do studen

V Mardinu si muslimky a křesťanky vzájemně vypomáhaly při nedostatku mateřského mléka

Mardin se v průběhu dějin stal místem hostícím největší počet civilizací a národů

Až do roku 1932 byl Mardin náboženským centrem Asyřanů

Centrem Asyrských katolíků – chaldejců- byl mezi lety 1853-1910 právě Mardin

Mardin byl povýšen na kuturní dědictví UNESCO ve stejném roce jako Jeruzalém a Benátky

V Šafránovém kláštěře je uchováván zákoník chalífy Umara, který zakazuje poškozování a ubližování Asyřanům

Mardinská pevnost je tak vysoká, že je možné ji vidět až z 100 kilometrové vzdálenosti ze Sýrie

První tiskárna ve Východní a Jihovýchdní Anatolii byla založena v Mardinu.