Zvláštní odpovědnost muslimů v boji s terorismem

Brutální smrtící útoky v Londýně a Manchesteru, které zasáhly nevinné civilisty, jsou poslední v sérii nesmyslných násilných činů spáchaných tzv. Islámským státem – skupinou, která si nezaslouží jiné označení než největší nelidská kriminální síť na světě.

Muslimové po celém světě v reakci na toto ohrožení mohou a mají pomoci bezpečnostním a informačním komunitám odvrátit budoucí útoky a zničit životaschopnost této hrozby.

ISIS (Islámský stát v Iráku a Sýrii) od počátku, kdy vznikl v Iráku z popela al-Káidy, využíval klam a smrt. Navzdory svému zavádějícímu jménu představuje pokřivení  a chybnou interpretaci islámu. Oblečení, vlajky a slogany této skupiny nemohou zakrýt zradu, které se dopouští na principech tohoto důležitého světového náboženství.

Zamezení existence geografické základny této barbarské skupiny, které jí dodává odvahu nárokovat si vlastní státnost a vytváří důležitý prvek její propagandy zaměřené na rekrutování nových členů, je důležitým cílem, který by všichni muslimové měli podporovat. Avšak stávající výzva není pouze vojenská.

ISIS a další podobné skupiny rekrutují odcizené mladé muslimy tak, že jim nabízejí falešný pocit smyslu a sounáležitosti ve službě totalitární ideologii.

Boj s touto výzvou bude zahrnovat náboženské, politické, psychosociální a ekonomické úsilí. Bude potřeba, aby se místní komunity a vládní instituce zabývaly strukturálními otázkami, jako je diskriminace a vyloučení.

Mezinárodní organizace musí chránit občany před násilným pronásledováním, jakého jsme byli svědky v Sýrii, a pomáhat s přechodem k demokratickému zřízení. Západní vlády mají rovněž odpovědnost za přijetí více etické a konzistentní zahraniční politiky.

Muslimští občané a organizace mohou a měli by být součástí tohoto širšího úsilí.  V tomto boji máme jedinečnou roli a odpovědnost.

My, muslimové, na celém světě potřebujeme posílit imunitní systém svých komunit a zejména našich mladých vůči násilnému extremismu. Musíme se ptát, jak se mohla naše společenství stát živnou půdou pro nábor teroristů? Musíme pojmenovat vnější faktory, ale také musíme hledat uvnitř.

Cestou k sebeuzdravení je islámská etika. Jsou to kroky, které můžeme podniknout jako muslimští rodiče, učitelé, hlavy komunit nebo imámové, abychom pomohli našim mladým ochránit se. Tyto vraždící extremisty musíme porazit na myšlenkovém bojišti.

Obvyklým podvodem ideologů násilných extremistů je, že učení Koránu a Proroka (mír s ním) zbaví kontextu a chybně jej interpretují, aby posloužilo jejich předem stanoveným cílům. Tito ideologové přeměňují útržky z života Proroka Mohammada nebo z životů jeho  společníků v nástroje, kterými ospravedlňují trestné činy.

Protijed je program náboženské výchovy, který učí tradici holistickým a kontextualizovaným způsobem. Aby mladí muslimové dokázali odolat podvodům radikálních ideologů, musí pochopit ducha svého Písma a zastřešující zásady života Proroka. Musíme naučit naše mladé celý příběh o tom, jak Prorok posunul svou společnost z divokosti do etických norem, které sdílejí abrahamovská náboženství.

Holistický přístup k náboženskému vzdělání by měl začínat závazkem vůči důstojnosti každého člověka jako jedinečného Božího stvoření bez ohledu na víru. Když Bůh říká: „Ctili jsme děti Adama.“ (Korán, 17:70), je ctěno celé lidstvo. Korán uvádí, že vzít život jednomu nevinnému člověku je považováno za zločin proti celému lidstvu (Korán, 5:32). Dokonce i v legitimní obranné válce Prorokovo učení výslovně zakazuje násilí proti jakýmkoli civilistům, zejména ženám, dětem a duchovním osobám. Víra, že člověk může vstoupit do ráje tím, že zabije ostatní, je blud.

Násilní extrémisté se dopouštějí dalšího velkého omylu. Do 21. století přesazují náboženské verdikty ze středověku, kdy bylo politické soupeření často zaměňováno za náboženské rozdíly. Dnes mají muslimové svobodu praktikovat své náboženství v demokratických světských zemích.

Hodnoty uznávané demokratickými vládami se shodují se základními muslimskými ideály sociální spravedlnosti, právního státu, kolektivního rozhodování a rovnosti. Muslimové mohou a také skutečně žijí jako přispívající občané demokracií po celém světě.

Musíme proaktivně rozvíjet pozitivní způsoby, jak uspokojit sociální potřeby naší mládeže. Mládežnické skupiny by měly být povzbuzovány, aby se dobrovolně zapojovaly do humanitárních projektů pomoci obětem katastrof a násilných konfliktů. Když je naučíme, aby pomáhali druhým, dáme jim nástroje, jak posílit sami sebe a cítit, že jsou součástí něčeho smysluplného. Současně je naší povinností pomáhat mládeži, aby se zapojila do dialogu s členy jiných náboženství, a tím podpořit vzájemné porozumění a respekt. Jako muslimové nejsme pouze členy našeho společenství víry, ale celé lidské rodiny.

Od sedmdesátých let založili účastníci společenského hnutí Hizmet  (turecky služba) více než 1 000 moderních světských škol, bezplatných doučovacích center, vysokých škol, nemocnic a humanitárních organizací ve více než 150 zemích světa. Tím, že hnutí zapojuje mladé studenty a odborníky jako poskytovatele služeb, mentory, učitele a asistenty v rámci svých institucí a sociálních sítí, podporuje u nich pocit identity, sounáležitosti, vlastního významu a odolnost, čímž vytváří protijed a ochranu proti falešným slibům násilných extremistů.

Nejlepší způsob, jak proaktivně chránit naši mládež, je poskytnout jí opačný, pozitivní narativ. Nabídkou studia jazyků a kulturních výměn, podporuje tento typ institucí pluralitní obraz, kritické myšlení a empatii.

V rámci svých každodenních rituálů se praktikující muslimové modlí za to, aby je Bůh vedl po přímé cestě. V dnešní době výraz přímá cesta znamená zkoumat naše chápání základních hodnot naší víry a způsobů, jak tyto hodnoty vtělujeme do našeho každodenního života i posilování odolnosti mladých lidí vůči vlivům, které jsou v rozporu s těmito hodnotami.

Být součástí celosvětového úsilí, pomoci zastavit násilné náboženské radikály, aby nemohli opakovat své krutosti spáchané v Londýně a Manchesteru někde jinde, je lidskou i náboženskou odpovědností.

autor: Fethullah Gülen

publikováno 11. 6. 2017 v Politico