Láska je elixír; člověk žije láskou, díky lásce je šťastný a činí šťastnými ostatní. Ve slovníku lidskosti je láska život; skrze lásku vnímáme jeden druhého. Všemocný Bůh nestvořil silnější pouto, než je láska, pouto, které váže jednoho člověka k druhému. Země je bez lásky, která ji udržuje svěží a živou, jen ruina. Džinové[i] a lidé mají své sultány, mravenci a včely své královny a každý z nich má svůj trůn. Králové a královny jsou na trůn uváděni různými způsoby. Láska je sultánem, který vládne z trůnu našich srdcí, aniž by o svou pozici musel bojovat. Jazyk, rty, oči nebo uši mají cenu, jen dokud nesou prapor lásky, jen láska má hodnotu sama o sobě. Cena srdce, zámku lásky, je nevyčíslitelná. Pevnosti mohou být bez prolití krve dobyty, je-li před nimi vztyčen prapor lásky. Sultáni se stávají bojovníky citů, když jsou poraženi vojáky lásky.

Vyrostli jsme s vítězstvím lásky před očima a jejími údery v duši. Naše srdce bijí vzrušením, když vidíme vlát její prapor. Naše životy jsou s láskou tak spjaty, že na ní zcela závisí, a my jí věnujeme svou duši. Když žijeme, žijeme láskou, když umíráme, umíráme s ní. V každém nádechu ji cítíme celou svou existencí, je teplem v chladu i ochranou před spalujícím žárem.

Zůstalo-li ve světě, kde je zlo všudypřítomné, něco nedotčeno, je to láska. Existuje-li mezi všemi blednoucími ornamenty tohoto života krása, která si zachová svou vznešenost a kouzlo, je to láska. V tomto světě neexistuje nic skutečnějšího a trvalejšího než láska v národě nebo společnosti. Kdekoli zazní její hlas, měkčí a vřelejší než ukolébavka, zvuky všech nástrojů umlknou a svou nejmelodičtější strunou se připojí k rozjímání ticha.

Stvořením byl zažehnut knot ve svíci lásky, knot být spatřen a poznán. Kdyby Pán nemiloval stvoření, neexistovaly by měsíce, slunce ani hvězdy. Nebe je básní lásky a Země jejím rýmem. Příroda dává pocítit její silný dech, její prapor vlaje nad vztahy mezi lidmi. Pokud něco dokáže zajistit trvání hodnoty společnosti, je to láska, jejíž hodnota pramení z ní samé. Láska váží víc než nejryzejší zlato. Proti lásce chtějí bojovat jen ti, kteří jsou zaplaveni nenávistí, hněvem a nepřátelstvím. Paradoxně je právě láska jediným lékem, který může tyto kruté duše usmířit. Za hranicemi pozemských pokladů leží otázky, pro které existuje jen mystický klíč lásky. Nic na zemi nemůže překonat lásku, nebo se s ní jen srovnávat. Jednou budou přes nádheru a okázalost života těch, kteří vlastní pozemské bohatství, jejich truhly prázdné, jejich ohně vyhasnou, plamen lásky však vždy září a šíří světlo do našich srdcí a duší.

Ti šťastní lidé, kteří poklekli před oltář citu a zasvětili svůj život šíření lásky, neposkytli sebemenší prostor slovům jako nenávist, hněv, spiknutí nebo vztek, a i když tím mohli ohrozit svůj život, nikdy se nespokojili s nepřátelstvím. Jejich hlavy jsou skromně skloněné, naplněné láskou, nikdy nevítali nic než ji. Když povstanou, nepřátelství musí hledat, kam se skrýt, nenávist žárlí a prchá před závanem lásky.

Jediné kouzlo, jediné zaříkadlo, které může odolat satanovi, je láska. Poslové, proroci neuhasili plameny nenávisti a žárlivosti roznícené faraony, Nimrodem[iii] a jinými tyranskými králi ničím jiným než láskou. Světci se snažili přivést dohromady neklidné duše rozptýlené jako stránky vytržené z knihy a používali lásku, aby ostatním ukázali lidskost. Síla lásky stačila k poražení Hárúta a Márúta, dokázala odvrátit plameny pekla. Ten, kdo je ozbrojen láskou, nepotřebuje žádné další zbraně. Láska je dost silná, aby zastavila kulku i střelu z děla.

Zájem o naše okolí a láska k lidstvu – naše schopnost přijmout stvoření – závisí na tom, zda známe a chápeme svou podstatu, zda dokážeme objevit sebe samé a pocítit spojení se Stvořitelem. Dokážeme-li objevit a pocítit skrytý potenciál své podstaty, dokážeme ocenit také to, že stejný potenciál se skrývá také ve všech ostatních lidech. Tyto vnitřní hodnoty nás navíc přímo spojují se Stvořitelem a díky respektu k bohatství, s nímž je každá bytost stvořena, nás nechávají nahlédnout každou živou věc z jiné perspektivy a jiným způsobem. Ve skutečnosti je míra pochopení a ocenění ostatních závislá na tom, zda dokážeme rozpoznat vlastnosti, které náleží každému. Tento koncept shrnuje myšlenka založená na slovech Proroka, „věřící je zrcadlem jiného věřícího“. Toto prohlášení můžeme rozšířit a říci, že člověk je zrcadlem jiného člověka.

Pokud dokážeme uspět, pochopit a ocenit bohatství skryté v každém člověku, pochopíme, jak souvisí s jeho skutečným Vlastníkem, a přijmeme, že vše, co je v tomto vesmíru krásné, laskavé a naplněné láskou, náleží Jemu. Duše, která tuto hloubku dokáže pocítit, říká, stejně jako Rúmí, jehož příběhy mluví jazykem srdce:

Přijď, přijď a připoj se k nám, protože jsme lidé odevzdaní Bohu. Přijď, přijď skrze bránu lásky, posaď se vedle nás. Mluvme tajně, bez uší a očí. Smějme se společně bez rtů a hlasů, smějme se, jako se smějí růže. Promluvme k sobě ze svých srdcí, jako myšlenky, bez slov a hlasů. Protože jsme všichni stejní, promluvme k sobě ze svých srdcí, bez rtů a jazyka. Mluvme, jako jsou naše ruce spojené.

Není snadné svědčit o tak hlubokém poznání lidských pocitů a hodnot; není přítomno v řecké nebo římské filozofii ani západním myšlení. Islámské myšlení vidí každého z nás jako odlišný projev jediné esence, odlišný aspekt jedné skutečnosti. Ti, kteří se setkávají v názorech, například na jedinost Boha, Proroka a náboženství, se podobají končetinám jednoho těla. Nohy nepotřebují soutěžit s pažemi, jazyk nekritizuje rty, oči nevidí omyly uší, srdce nebojuje s myslí.

Protože jsme údy jediného těla, musíme odstranit dualitu, která je proti naší jednotě. Musíme uvolnit cestu sjednocení lidí; tak Bůh daruje lidem úspěch v tomto světě a mění jej v ráj. Tak se široce otevírají a vřele nás vítají brány nebe. Musíme odstranit vše, myšlenky i pocity, které nás rozdělují, a vydat se k vzájemnému přijetí.

M.Fethullah GÜLEN

……………………………………………………………………………………………………………………………………

[1] Hadíth je zachycen ve sbírce al-Buchárí ho (Mezalim, 3)