Hned jak se objevily první informace o pokusu o převrat, jsem vydal zprávu, kde jsem tento čin tvrdě odsoudil. Řekl jsem v ní, že není možné získat vládu silou, ale pouze vítězstvím v řádných a právoplatných volbách. A že prosím Boha, aby Turecku a tureckému lidu co nejrychleji seslal smírné řešení této situace.

Přesto, že jsem, stejně jako předsedové tří dalších politických stran, i já bezvýhradně a co nejtvrdším způsobem pokus o puč odsoudil, obvinil mě turecký prezident Recep Tayyip Erdogan, jehož vláda se postupně stává čím dál tím víc autoritářskou, z organizování tohoto puče. Požádal USA, kde již od roku 1999 žiji v ústraní ve svém domě v Pensilvánii, o mé vydání do Turecka .

Erdoganova obvinění jsou zcela v rozporu s mnou vyznávanými hodnotami, navíc jsou nezodpovědná a mylná.

Mé inkluzívní a pluralitní chápání islámu, přesvědčení, že sloužit se má lidem jakéhokoli vyznání, je zcela v protikladu k ozbrojenému boji.

Přes čtyřicet let jsem částečkou ve sboru dobrovolníků hnutí Hizmet. To svou legitimitu získává z vůle lidí, protože respektuje lidskou svobodu a základní lidská práva bez ohledu na etnický původ, náboženství či politické presvědčení.

Podnikatelé a dobrovolníci, kteří se inspirovali těmito principy Hizmetu, otevřeli vzdělávací instituce ve více než 150 zemích světa.

Po útocích Al-Káidy z 11. září, brutálních popravách hnutí ISIS a po únosech provedených Boko Haram, kdy Západ hledal mezi muslimy hlasy, které by tyto násilné skutky odsoudily, jsem já osobně i dobrovolníci z Hizmetu zastávali vždy pevný postoj a tvrdě odsuzovali páchané násilí.

Vedle toho, že odsuzujeme toto nesmyslné násilí, se v rámci dobrovolnických aktivit snažíme pomocí mírových vzdělávacích akcí zabránit, aby se mladí lidé chytili do nástrah teroristických náborářů.

Po celý svůj život jsem vždy prohlašoval, že jsem proti jakýmkoli vojenským zásahům do politického uspořádání. Po desetiletí jsem hájil demokratické hodnoty a čtyřicet let v Turecku během těchto armádou řízených nedemokratických režimů strádal. Byl jsem během nich pronásledován a nespravedlivě vězněn. Nikdy bych svým krajanům nepřál, aby museli procházet podobně těžkými zkouškami jako já. Pokud se kdokoli, kdo se vydává za sympatizanta Hizmetu, podílel na organizování vojenského puče, zradil mé ideály.

Nicméně obvinění vznesené prezidentem Erdoganem není nijak překvapivé. Ne kvůli tomu, jak se vyjadřuje o mé osobě, ale především proto, že takto odhaluje své systematické a nebezpečné směřování k vládě jednoho muže.

Jako mnoho dalších občanů také účastníci hnutí Hizmet podporovali rané snahy Recepa Tayyipa Erdogana o demokratizaci Turecka a splnění požadavků pro členství v EU. Nemlčeli jsme však, když se obrátil od demokracie k despotismu. Již před současnými čistkam zavíral Erdogan svévolně noviny, odvolával tisíce soudců, prokurátorů, policejních důstojníků a státních úředníků a také přijímal zvlášť tvrdá opatření proti Kurdům. Své kritiky pak označoval za nepřátele státu.

Zvláště Hizmet se stal cílem prezidentovy prchlivosti. V roce 2013 obvinil sympatizanty Hizmetu z iniciování vyšetřování korupční kauzy, která vedla až ke členům vlády a k dalším osobám blízkým prezidentovi. Výsledkem bylo,  že mnozí členové justice a policejních složek byli propuštěni nebo zatčeni jen za to, že dělali svou práci.

Od roku 2014, kdy byl Erdogan zvolen prezidentem po téměř jedenácti letech v premiérském křesle, se snaží přeměnit Turecko z parlamentní demokracie na „exekutivní prezidentský systém“ bez mechanismů, které by jeho moc kontrolovaly. V tomto kontextu je jeho nedávný výrok, že zmařený puč byl „darem od Boha“ zlověstný. Tím, jak se snaží odstranit stále více oponentů ze státních institucí – téměř 70. 000 lidí bylo dosud propuštěno – a dále zasahovat proti Hizmetu a dalším občanským organizacím, odstraňuje poslední překážky k získání absolutní moci. Amnesty International zveřejnila důvěryhodné zprávy o mučení,  včetně znásilňování zadržených ve vazebních zařízeních.Není divu, že Erdoganova vláda pozastavila platnost Evropské úmluvy o lidských právech a vyhlásila vyjímečný stav.

Turecký prezident vydírá Spojené státy výhružkou, že omezí podporu své země mezinárodní koalici bojující proti  tzv. Islámskému státu. Jeho cílem je zajistit mé vydání i přes nedostatek důkazů a prakticky žádnou naději na spravedlivý soudní proces. Pokušení dát prezidentu Erdoganovi vše oč žádá je zcela pochopitelné. Přesto by mu měly USA dokázat odolat.

Násilný extrémismus bývá živen frustrací těch, kdo jsou nuceni žít pod nadvládou diktátorů, kdy neexistuje možnost  změnit politickou  situaci nenásilnými demonstracemi a demokratickou cestou. Proměna Erdoganovy politiky směrem k diktatuře polarizuje tureckou společnost, využívá politických, náboženských, etnických rozdílů, aby přilívala oleje do ohně fanatismu.

V zájmu světových snah o obnovení míru v neklidných časech i kvůli zabezpečení budoucnosti demokracie na Blízkém východě by se Spojené státy neměly přizpůsobovat autokratovi, který využívá zmařený pokus o puč k tomu, aby udělal svůj vlastní pomalý převrat proti ústavní vládě.

Fethullah Gülen

Tento článek Fethullaha Gülena byl poprvé uveřejněn v deníku The New York Times, 25.07.2016

Anglická Verze