Vzdělání

Administrator | 21.12.2011 | přečteno 2202x

Vzdělání se šíří světem. Proč vzdělání?

O vzdělání bylo mnoho napsáno a řečeno. Zaměříme se na toto téma ze tří vzájemně spojených pohledů: psychologického, národně-sociálního a univerzálního.

Jsme pod silným vlivem současného západního myšlení, které má po několik století bez pochyby navrch, zároveň ale obsahuje i některé nedostatky pramenící v jistých historických obdobích a specifických podmínkách, které tato období vytvořila. Ve středověku, kdy žila Evropa pod teokratickou vládou církve a jí potvrzovaných monarchů,  vstoupilo západní myšlení do protikladu s myšlením islámského světa, zvláště skrze Andalúzii a křížové výpravy. To byl jeden z faktorů, které otevřely dveře renesanci a reformním hnutím. Další faktory, jako nedostatek půdy, chudoba, rostoucí potřeby a skutečnost, že některé země jako Anglie přirozeně inklinovaly k námořním plavbám, umožnily kulminaci myšlenek, které vedly k zámořským objevům.

Primárním motivem v pozadí tohoto vývoje bylo uspokojení materiálních potřeb. Vývoj vědy, který probíhal paralelně, vedl k opozici mezi církví a středověkou scholastikou a konfrontoval Evropany s protikladem náboženství a vědy. Tak se náboženství oddělilo od vědy a řada lidí se od něj odklonila. Tento vývoj vedl až ke vzniku materialismu a komunismu. V sociální geografii čelilo lidstvo nejvážnějším momentům západní historie: globálnímu vyčerpávání zdrojů, nekončím konfliktům o vliv, dvěma světovým válkám, rozdělení světa na ekonomické a politické bloky.

Západ držel svět pod svou ekonomickou a vojenskou kontrolou po několik století. Během nich se řada intelektuálních kruhů zabývala konfliktem mezi vědou a náboženstvím. Osvícenecká hnutí, která vznikala od 18. století, viděla člověka výhradně jako rozum. Po nich pozitivisté a materialisté jej považovali za entitu materiální nebo tělesnou. Výsledkem byly spirituální krize, které následovaly jedna po druhé. Není přehnané tvrdit, že spirituální krize a absence spirituálního uspokojení byly hlavními příčinami zájmových konfliktů posledních dvou století, které vrcholu dosáhly ve dvou světových válkách.

Jako nositelé systému víry s jinou historií a základem máme hodnoty a koncepty, kterými můžeme přispět nikoli pouze Západu, s nímž máme hluboké, ekonomické, sociální a vojenské vztahy, ale lidstvu jako celku. Na vrcholu tohoto seznamu je naše pojetí lidství. Tento pohled není výhradně náš a není to ani pohled subjektivní; je to objektivní pojetí, které do popředí staví to, čím lidé doopravdy jsou: Nikoli jen tělem a myslí, nebo duchem a city, jsme harmonickou kompozicí všech těchto elementů.

Každý z nás je tělem zmítaným v síti potřeb, to ale není vše, máme také mysl, která má potřeby ještě jemnější a zásadnější než tělo; každý z nás je ovlivňován úzkostmi z minulosti i budoucnosti a hledá odpověď na otázky jako: Kdo jsem? Co je svět? Jaký je účel života a smrti? Kdo mě do tohoto světa poslal a proč? Kam kráčím a jaký je smysl života? Kdo je můj průvodce po této pozemské cestě?

Každý člověk je navíc bytostí s city, které nemůže uspokojit mysl, a bytostí ducha; a skrze ducha nabýváme svou esenciální lidskou podstatu. Každý jednotlivec je kombinací všech těchto faktorů. 

Když je člověk, který je v centru všech systémů a snah, vnímán a hodnocen jako bytost se všemi těmito aspekty, a když jsou všechny jeho potřeby naplněny, může dosáhnout skutečného štěstí. Proto jsou skutečný vývoj člověka a evoluce našeho esenciálního bytí možné pouze skrze vzdělání.

Abychom pochopili jeho význam, stačí se zaměřit na rozdíl mezi námi a zvířaty. Na začátku cesty ze světa ducha, který přesahuje do věčnosti, jsme slabí, v zoufalé závislosti na ostatních.

Zvířata přicházejí na tento svět, jako by dokonalosti dosáhla v jiné dimenzi. Během dvou hodin, dvou dnů nebo dvou měsíců po svém narození se naučí téměř vše, co potřebují, vytvoří si úplné vztahy s vesmírem a zákony života. Sílu žít a schopnost pracovat, k jejichž osvojení my potřebujeme dvacet let, získají vrabec nebo včela za dvacet dní. Přesněji, jsou touto silou a schopností inspirováni. Základním úkolem zvířete není dosáhnout dokonalosti skrze učení, vyvinout se skrze získávání vědomostí nebo hledáním pomoci; tyto věci implikují slabost, která přirozenosti zvířat není vlastní. Úkolem člověka je pracovat na základě svých přirozených schopností, to je způsob, jimž slouží Stvořiteli.

My lidé se ale po příchodu na svět musíme učit vše, protože neznáme pravidla života. Během dvaceti let, a spíše během celého života, nedokážeme poznat význam pravidel a podmínek života, a nedokážeme pochopit ani svůj vztah k vesmíru. Jsme na svět posláni slabí a bezmocní. Na nohy se dokážeme postavit po roce. Potřebujeme téměř celý život na to, abychom pochopili, co je, a co není v našem zájmu. Jen s pomocí společenského života se dokážeme zaměřit na to, co je pro nás prospěšné, a vyhnout se nebezpečí.

Esenciálním úkolem nás, stvoření, která přicházejí do tohoto přechodného příbytku s čistou povahou, je dosáhnout stability a jasnosti v myšlení, představivosti a víře, abychom dokázali nabýt druhé přirozenosti a získali oprávnění pokračovat ve svém životě v příštích a povznesených dimenzích. Jako služebníci plnící své úkoly musíme navíc aktivovat svá srdce, duše a všechny své vrozené schopnosti. Přijetím vnitřního i vnějšího světa, v nichž leží mnohá tajemství, musíme pochopit tajemství bytí a tak pozvednout úroveň skutečného lidství.

Konflikt mezi vědou a náboženstvím a jeho produkt, materialismus, pohlížel na bytí, například člověka, jako na nahromadění hmoty vytvořené k uspokojení fyzických potřeb. A v jeho důsledku zažíváme globální environmentální katastrofy.

Zvažme toto: Kniha je materiální manifestací, toho, co existuje spirituálně, v mysli spisovatele. Mezi těmito dvěma způsoby vyjádření stejné skutečnosti a myšlenky ve dvou různých světech není žádný rozpor. Stejně tak každá budova má svou spirituální existenci v mysli architekta, svůj osud nebo předurčení v podobě plánu a materiální formu ve fyzické struktuře. Mezi způsoby vyjádření stejného významu, obsahu a pravdy těchto tří různých světů není rozpor. A hledat jej by bylo marné.

Stejně tak nemůže existovat žádný rozpor mezi Koránem, Písmem Božím (pocházejícím z Božské řeči), vesmírem (pocházejícím z Jeho atributů moci a vůle) a vědami, které je zkoumají. Vesmír je mocnou svatou knihou odvozenou od Božských atributů moci a vůle. Jinými slovy, můžeme-li použít tak prozaické přirovnání, vesmír je jen velký Korán, který byl fyzicky stvořen Bohem, aby nás vedl. A Korán, který je vyjádřením zákonů vesmíru v jiné podobě, je naopak vesmírem, který byl kodifikován a zapsán. V tomto skutečném významu nestojí náboženství v protikladu k vědě a vědecké práci ani je nelimituje. 

Náboženství vede vědy, určuje jejich skutečné cíle a vede je morálními a univerzálními lidskými hodnotami. Kdyby byl tento fakt na Západě pochopen, kdyby byl odhalen vztah mezi náboženstvím a poznáním, vše by vypadalo úplně jinak. Věda by nepřinášela více škod než užitku, neotevřela by cestu výrobě bomb a jiných smrtících zbraní.

Dnes se prohlašuje, že náboženství rozděluje a otevírá cestu zabíjení. Nebylo to ale náboženství, obzvláště ne islám, kdo v posledních stoletích nemilosrdně ničil svět: války a převraty 20. století zabily stovky milionů lidí a zanechaly za sebou ještě více lidí bez domova, bez partnerů či rodičů. Tyto střety zájmů a zneužití způsobil vědecký materialismus a pojetí života a světa, které se zbavilo náboženství.

I znečištění prostředí způsobil vědecký materialismus, základní rys moderního západního myšlení. Kromě globální hrozby znečištění přinesla tato vědecká nevíra také koncept bytí jako akumulace věcí, která nemá kromě schopnosti uspokojit fyzické potřeby jinou hodnotu. Bytí je však mnohem víc než nahromadění hmoty nebo objektů: má svou posvátnost, protože je arénou, kde se mohou projevovat překrásná Boží jména.

Bytí je projevem krásy, která ukazuje hluboké a široké významy: stromy zapouštějící své kořeny, kvetoucí květiny, chuť a vůně ovoce, déšť, plynoucí řeky, vzduch, který vdechujeme a vydechujeme, půda vyživující nespočetná stvoření. Mysl a srdce člověka jsou jako medová plástev; nektar jsou soudy a schopnost rozjímání. Šíří se po celém světě jako pyl, který shromažďují včely. Med víry, ctnosti, lásky k lidstvu a všem stvořením ve jménu Stvořitele, nektar pomáhající ostatním, obětovat sebe samého do té míry, že člověk opustí vášeň života, aby ostatní mohli žít, služba všemu stvoření – to je to, co z plástve získáme.

Jak řekl Bediüzzaman, existuje pojetí vzdělávání, které ozařuje mysl vědou a poznáním, světlem víry a ctnosti. Toto pojetí, které umožňuje studentům vzlétnout do výšin lidskosti a hledat Boží souhlas skrze službu ostatním, může nabídnout mnoho. Zachraňuje vědu před materialismem, před tím stát se faktorem, který zraňuje stejně tak, jako je prospěšný – z materiální i spirituální perspektivy – zabrání, aby se věda stala smrtící zbraní. Takové pojetí nedovolí – Einsteinovými slovy – aby náboženství zůstalo zmrzačené. Nedovolí ani, aby bylo přijímáno jako odtržené od rozumu, života a vědecké pravdy, ani jako fanatická instituce, která staví zdi mezi jedinci a národy.

Služba lidstvu skrze vzdělání

Díky prudkému vývoji v dopravě a komunikaci se stal svět globální vesnicí. Jednotlivé národy se staly sousedy od vedle. Musíme však mít na paměti, že v takovém světě může být existence národů zajištěna jen ochranou specifických charakteristik každého z nich. V mozaice národů a zemí ti, kteří nedokáží ochránit svou jedinečnost, zmizí. Naší charakteristikou, stejně jako charakteristikou jiných národů, je náboženství, jazyk, historie a vlast. V básni Místa bez volání k modlitbě s obrovským emocionálním nábojem vyjádřil slavný turecký básník a spisovatel Yahya Kemal, jak naše kultura a civilizace, které vycházejí z islámu a střední Asie, utvářely po staletí Anatólii, Evropu, a dokonce i Afriku.

Všichni lidé se navzájem potřebují. A jak jsme řekli výše, lidstvu musíme více dávat, než od něj brát. Dobrovolné a nevládní organizace vytvořily společnosti a nadace, které entuziasticky pomáhají ostatním ve jménu islámu. Široké přijetí vzdělávacích institucí, které se rozšířilo po celém světě, navzdory finančním těžkostem, a fakt, že za krátký čas konkurují a často dokonce porážejí své západní kolegy, je důkazem, že to, co tvrdíme, není možné popírat.

V minulých staletích ale turecký lid nahromadil mnoho problémů. V jejich základu leží naše mylná koncentrace na vnějšek islámu a opomíjení jeho vnitřních klenotů. Později jsme začali napodobovat ostatní a nabyli dojmu, že se ocitáme v konfliktu mezi islámem a pozitivistickou vědou. K tomuto závěru jsme dospěli, přestože věda není ničím jiným než objevováním zákonů, vůle i moci Boží. Toto opomíjení vedlo k despotismu znalostí, myšlení a byrokracie; beznaději, kvůli níž byl narušen řád způsobem, který se dotkl všech jedinců a institucí; ke zmatku v naší práci a ztrátě zájmu o její sdílení.

Našimi třemi nejhoršími nepřáteli jsou nevzdělanost, chudoba a vnitřní schizma. Bojovat proti nim mohou znalost, práce a sjednocení. A protože nejvážnějším problémem je nevzdělanost, musíme proti ní postavit vzdělávání, které bylo vždy nejvýznamnější cestou služby našemu lidu. Dnes, kdy žijeme v globální vesnici, je nejlepší cestou, jak sloužit lidstvu a vytvořit dialog mezi různými civilizacemi.

Vzdělávání je ale úkolem každého člověka, byli jsme na svět posláni, abychom se učili a skrze učení se zdokonalovali. Bediüzzaman upozornil na možná řešení pro budoucnost, když řekl: „Starý stav věcí je neudržitelný. Potřebujeme nový nebo zničení starého.“ Jeho prohlášení, že s křesťany bychom neměli hovořit o tom, co budí vzájemné rozpory, otevřelo cestu k dialogu s příslušníky jiných náboženství. Mawláná Džaláluddín Rúmí řekl: „I když jednou nohou spočívám ve středu, druhou mohu jako kompas procházet oblastmi sedmdesáti dvou národů.“

Načrtl tak široký kruh, který obsáhne všechny věřící. Bediüzzaman předpokládal, že dny brutální síly skončily, a řekl: „Vítězství dosahují civilizovaní lidé přesvědčováním.“ Poukázal tak na dialog, přesvědčování a diskusi, které jsou založené na poznání, a nezbytné pro ty z nás, kteří se snaží náboženství sloužit. Tvrzením, že v budoucnosti se lidstvo obrátí k poznání a vědě, že v budoucnu bude vládnout rozum, podpořil poznávání i dialog. Ponecháme-li politiku a přímé zapojení do ní stranou, naznačil základní linie skutečné služby náboženství a národu v současnosti i budoucnosti.

Ve světle takových principů podporuji, aby lidé sloužili Zemi i lidstvu skrze vzdělávání. Vyzývám je k pomoci státu vzdělávat ostatní, rozvíjet je skrze otevírání škol. Proti ignoranci lze bojovat vzděláváním, proti chudobě prací, proti vnitřnímu schizmatu a separatismu skrze jednotu, dialog a toleranci. Řešení každého problému v tomto světě závisí na lidských bytostech a vzdělání je ten nejefektivnější nástroj, bez ohledu na to, zda je společenský a politický systém paralyzován, nebo pracuje jako hodinový stroj.

Školy

Potom, co vláda umožnila otevírání soukromých škol, rozhodla se řada lidí dobrovolně věnovat své úspory službě státu, aby z tohoto světa neodešli v lehkomyslnosti. Učinili tak s nadšením, které běžně patří k víře.

Přestože jsem tyto snahy podpořil, neznám ani společnosti, které tyto školy zakládaly, nevím, kde leží. Toto téma jsem sledoval jen v tisku díky sérii článků, které napsali novináři jako Ali Bayramoğlu, Şahin Alpay a Altıgan Bayar. Školy měly vzniknout téměř ve všech zemích, s výjimkou těch, jako je Írán, kde nezískaly povolení. Byly otevřeny na místech od Ázerbajdžánu až po Filipíny, od Petěrburgu po Moskvu, s pomocí našich židovských spoluobčanů a prominentního obchodníka Üzeyira Gariha i v Jakutsku.

Spisovatelé a myslitelé, kteří školy navštívili, potvrzují, že jsou financovány dobrovolnými organizacemi v Turecku. Ve většině či ve všech případech jsou důležitou součástí financování poplatky studentů. Je-li to nutné, nabízejí místní úřady významnou pomoc poskytnutím pozemku, budov či ředitelů a učitelů. Učitelé, kteří jsou odhodláni sloužit své zemi, národu a lidstvu, kteří nalezli smysl svého života ve službě ostatním, pracují nadšeně i za nízké mzdy.

Představitelé ministerstva zahraničních věcí se zpočátku zdráhali poskytnout podporu, protože zcela nechápali, o co jde. Dnes však většina z nich školy podporuje. Svou podporu projevili návštěvou škol také poslední dva prezidenti, Turgut Özal a Süleyman Demirel, i bývalý předseda parlamentu Mustafa Kalemli a bývalý ministr zahraničních věcí Hikmet Çetin.

Místní úřady jsou si vědomy sekularismu škol stejně, možná dokonce více než vláda turecká. To v duchu pozorování Aliho Bayramoğlu, který tvrdí, že tyto země nemají o těchto školách nejmenší pochybnosti, popsali i jiní osvícení novináři Şahin Alpay, Altıgan Bayar a mnoho dalších. Během slavnosti při otevírání školy v Moskvě prohlásil představitel národního ministerstva školství: „V nedávné historii Ruska jsou dvě významné události. Jednou je Gagarinova cesta do nebe, druhou  otevření turecké školy.“

Pro některé se svět skládá z několika dní v pozemském příbytku strávených naplňováním potřeb ega. Jiní lidé mají jiný pohled a životu dávají jiný význam. Pro mne se tento život skládá z několika nádechů na cestě, která začíná ve světě ducha a pokračuje věčně v nebi nebo, Bůh nedopusť, v pekle.



Tento článek resumuje několik autorových textů, které byly mezi březnem 1981 a červnem 1982 publikovány v časopise Sızıntı, který vychází v Istanbulu. Výběr byl pořízen editorem anglické verze tohoto souboru.



Tento život je velmi důležitý, protože utváří život ve světě příštím. Měli bychom ho proto strávit na cestách, které umožní získat Boží souhlas a věčný život v ráji. Tato cesta prochází kolem nevyhnutelné dimenze služby Bohu tím, že budeme sloužit v první řadě našim rodinám, příbuzným a sousedům, potom své zemi a národu i lidstvu a všemu bytí. Tato služba je naše právo, prokázat ji ostatním naše povinnost.

 M.Fethullah GÜLEN

Anketa

Jak se Vám líbí náš web?

Výborný
81%
Dobrý
9%
Ujde to
1%
Špatný
7%
Zpět na seznam článků