Schopnost odpouštět

Administrator | 21.12.2011 | přečteno 2148x

Lidé jsou bytostmi neobyčejných ctností i neobyčejných chyb. Dokud se na světě neobjevil první člověk, žádné jiné stvoření v sobě neneslo takový rozpor. Lidé mohou stejně dobře bít svými křídly o klenbu nebes, jako se stát stvůrami sestupujícími do propastí pekel. Je zbytečné mezi těmito děsivými vzestupy i pády hledat spojení: jsou to dva extrémy, jejichž příčiny a důsledky se odehrávají ve zcela odlišných plánech.

Lidé jsou jednou jako lány obilí ohýbané větrem, jindy ale, přestože se zdají mít důstojnost platanu, se zbortí a už nevzpřímí. Jednou jim závidí andělé, jindy je jejich chováním šokován i ďábel.

Pro člověka, jehož povaha má v sobě tolik vysokého i nízkého, není dopouštění se zla nezbytné, ale nevyhnutelné. I když je zkaženost jen náhodná, je pravděpodobná. A pro bytost, která pošpiní své dobré jméno, je odpuštění životně důležité.

Jakkoli je cenné žádat a očekávat odpuštění, litovat toho, co nám uniklo, dokázat odpustit je vlastnost a ctnost větší. Je chyba předpokládat, že schopnost odpouštět je oddělena od ctnosti a že ctnost je nezávislá na schopnosti odpouštět. Jak správně říká známé přísloví, chybovat je lidské, odpouštět božské. Získat odpuštění znamená být napraven; znamená to návrat k esenci a znovu nalezení sebe samých. Proto je činem nejmilejším očím Nekonečného soucitu čin vykonaný v tepu návratu a hledání.

Všemu, co bylo stvořeno, všemu živému a neživému, byla schopnost odpouštět zjevena skrze člověka. Bůh skrze člověka zviditelnil svou schopnost odpouštět, když nádheru odpouštění vložil do jeho srdce. Když člověk svým pádem poprvé uštědřil úder své esenci, úder, který jeho přirozenost téměř vyžadovala, z nebes přišlo, jako odpověď na jeho výčitky a upřímné prosby, odpuštění.

Lidem náleží dary naděje a útěchy, které jim předali jejich předci. Kdykoli lidé chybují, překonají-li stud za vlastní hříchy a zoufalství z vlastních činů, mohou na palubě magického plavidla touhy po odpuštění dosáhnout nekonečného milosrdenství a poznat štědrost očí, které na hříchy jiných nehledí. Díky své naději v odpuštění mohou lidé nahlédnout za temné mraky, které halí jejich horizont, a chopit se možnosti spatřit ve svém světě světlo.

Ti šťastní, kteří vědí, že je možné pozvednout křídla odpuštění, žijí svůj život uprostřed melodií těšících ducha. Ti, kteří odevzdali svá srdce hledání odpuštění, nemohou nemyslet na ostatní. Tak jako si přejí, aby jim bylo odpouštěno, přejí si i odpouštět. Je vůbec možné neodpustit, když spása před plameny utrpení z chyb vnitřního světa je možná, jen pijeme-li z řek odpuštění sami? Je vůbec možné neodpustit, víme-li, že cesta k tomu, aby nám bylo odpuštěno, vede přes akt našeho vlastního odpuštění?

Ti, kteří odpouštějí, jsou sami oceněni odpuštěním. Ti, kteří nevědí, jak prominout, nemohou doufat, že jim bude prominuto. Ti, kteří uzavírají cesty k toleranci lidskosti, jsou monstra, která vlastní lidskost ztratila. Bestie, které nikdy ani nenapadlo potrestat se za vlastní hříchy, nepoznají útěchu odpuštění.

Ježíš Kristus, mír s ním, řekl davu čekajícímu s kameny v rukou na kamenování hříšnice: „Kdo z vás je bez hříchu, první hoď na ni kamenem“ (Jan 8: 7). Může někdo, s hříchem ve svém svědomí, chtít kamenovat jiného hříšníka, pokud tuto myšlenku pochopil správně? Kdyby ji jen dokázali pochopit nešťastníci, kteří svůj život stráví tím, že soudí životy druhých. A je-li důvodem kamenovat člověka jen zloba a nenávist, je-li toto důvodem, proč byl nad obžalovaným vyřčen rozsudek, není za žádných okolností možné jej vykonat. Pokud nezbouráme modly našeho ega tak odvážně, jak je zničil Abrahám[i], mír s ním, nikdy nedokážeme učinit správné rozhodnutí ve jménu svém ani ve jménu ostatních.

Schopnost odpouštět se objevila s lidmi a dosáhla v nich dokonalosti. Proto to největší odpuštění a nejúplnější toleranci ukazují největší příklady lidskosti. Zloba a nenávist jsou semeny pekla a Zemi směrují do jeho propastí, musíme přistoupit na odpuštění a bojovat za záchranu lidí, kteří jsou nesčetnými problémy postrkováni stále blíž bezedným hlubinám.

Několik posledních století bylo tou nejmizernější dobou právě kvůli excesům těch, kteří neumějí odpouštět a neuznávají toleranci. Není možné zůstat klidný při představě, že tito lidé by mohli vládnout i budoucnosti. Tím největším darem, který může generace dneška dát svým dětem a vnukům, je proto naučit se odpouštět – odpouštět i tváří v tvář tomu nejhoršímu chování a těm nejvíce znepokojivým událostem. Odpuštění nestvůrným, zlým lidem, kteří mají radost z utrpení jiných, by však bylo urážkou myšlenky odpuštění. Jim nemáme právo odpustit, odpuštění by bylo neúctou k lidskosti.

Generace, které vyrůstaly v době stálého nepřátelského tlaku, zažily hrůzy a brutalitu temného světa, do něhož byly uvrženy. Viděly krev, nejen v temnotě noci, i za úsvitu. Co je možné naučit se od společnosti, jejíž hlas, dech, myšlenka a úsměv byly poskvrněny krví? To, co bylo této generaci nabídnuto, bylo úplným opakem toho, co si přála a potřebovala. Lety zanedbávání a scestného vedení se její povaha změnila a chaos se jí šíří jako povodeň.

Věříme, že odpuštění a tolerance vyléčí většinu našich ran, octne-li se tento nebeský nástroj v rukou těch, kteří rozumí jeho jazyku. Jinak nesprávné chování, k němuž jsme se uchylovali dosud, způsobí další obtíže a zmatení.

 Urči nemoc a začni ji léčit:

Myslíš, že jedna mast bude lékem všech ran?

Ziya Paşa[ii]

M.Fethullah GÜLEN



[i] Abrahám, v arabské tradici Ibrahím, má mezi proroky před Muhammadem významné místo jako „přítel Boží“, který se svým synem vystavěl svatyni v Mekce. Korán jej popisuje jako hanífu, zbožného monoteistu – ani žida, ani křesťana – před příchodem islámu.

[ii] Ziya Paşa, který žil v letech 1825 až 1880, byl významnou postavou turecké literatury 19. století. Byl členem a obhájcem tzv. mladotureckého hnutí, a především básníkem a překladatelem, který se podílel na formování moderní turecké literatury.

Anketa

Jak se Vám líbí náš web?

Výborný
81%
Dobrý
9%
Ujde to
1%
Špatný
7%
Zpět na seznam článků