Slovo “dialog” obsahuje dva kořeny: “dia” znamená “skrz”, “logos” mimojiné “slovo” nebo “význam”. Pro nás je toto slovo, užívané například také v hudbě nebo literatuře, důležité díky svému významu “rozprava a konverzace mezi jednotlivci nebo skupinami”.

V dialogu jako by významy plynuly v oddělených řekách tekoucích vedle sebe ve svých řečištích. Tento proud je dynamický, neustále se mění a roste. V okamžiku, kdy se tyto proudy spojí, může vzniknout porozumění a smíření.

Cílem dialogu je, navzdory rozdílným názorům a přesvědčením, dojít porozumění a pochopení. Slovo “dialog” je odlišné od slova “diskuse”. Ti, kteří se účastí v dialogu neusilují o porážku nebo umlčení svého partnera, nejednají ani defenzivně. Účastníci dialogu chtějí zjišťovat, učit se a chápat ostatní.

Dialog předpokládá odpovědnost a ochotu akceptovat úhel pohledu jiného člověka. Vyžaduje pozornost a schopnost naslouchat, vyžaduje “otevřené” srdce a mysl. Vzájemné přijetí umožňuje porozumění a vzájemné obohacení, význam se prohlubuje, jako když dvě zrcadla vytvářejí svůj nekonečný odraz.

Dialog je jedním z nejefektivnějších způsobů jak bojovat proti předsudkům a fanatismu. Má-li být efektivní, musí mít několik vlastností: upřímnost, přátelskost a touhu po poznání.

Upřímnost

Dobrá vůle zaručuje důvěru. Vzájemná důvěra je nejdůležitější podmínkou vyjádření hlubších myšlenek a pocitů. Otevření lidé se neobávají komunikovat s ostatními ani jejich vlivu na sebe samé.

Obětavost

Jednou z největších předností člověka je být schopen potlačit sebe pro dobro jiných. Upřímně skromní lidé jsou si vědomi limitů svých schopností a limitů.

Obětavost předpokládá vědomí toho, že víme málo a musíme poznat mnoho. Předpokládá i ochotu měnit se a vyvíjet se v souladu s tím, co poznáme.

V dialogu vedeném obětavostí hledají obě strany hranici svého poznání a znalostí i oblasti, které nepoznaly. Od známého se vydávají k neznámému.

Touha dozvídat se

Lidská přirozenost vede člověka k touze poznávat a hledat pravdu. Tento prvotní náboj je základní součástí zdravého dialogu.

Společně můžeme hledat odpovědi na otázky jako:

Kdo jsme?

Proč existujeme?

Jaký je náš původ?

Kam směřují naše cesty?

Jaký je náš vztah ke stvořiteli?

Jaké jsou vztahy mezi lidmi, životem a univerzem?

Jaký je vztah mezi vírou a vědou?Jak bychom měli interpretovat kritické myšlení?

Existují kromě fyzikálních také metafyzické zákony?

Asi nejhlubší touhou člověka je odkázat následujícím generacím, něco zásadního významu, dát tak vlastní pomíjivé existenci dlouhé trvání.

Zápal, ctnost, obětování, spravedlnost, soulad, to jsou univerzální vlastnosti duchovního osvícení a štěstí, které nikdy neztratí svou hodnotu. Jsou to podmínky smysluplného požehnaného života shrnující ten nejlepší odkaz, který můžeme chtít ostatním zanechat.

In Fountain, A Magazine of Critical, Scientific, and Spiritual Thought, Number 27, July-September 1999, p.21.