Mevlana Džaláluddín Rúmí

Administrator | 07.12.2011 | přečteno 2768x

Jsou osobnosti, které díky svému hlasu a dechu, lásce, nadšení a přínosu lidstvu zůstávají živé a přítomné po celá staletí. Jejich vliv úspěšně vzdoruje náporu času. Jejich myšlenky, vhled, poselství a duchovní dary se neztrácejí a znovu a znovu přinášejí nová řešení, nový pohled na současné společenské problémy v celé jejich složitosti a rozmanitosti.

Rúmí je jednou z takových postav. Navzdory oceánu času, který leží mezi jeho a naším životem, Rúmí nám naslouchá a slyší nás, sdílí naše pocity a navrhuje řešení našich těžkostí jako nikdo jiný. Ačkoliv žil před mnoha staletími, zůstává naprosto živý a současný. Je to muž světla, jeden z těch, kterým se dostalo tohoto daru od ducha vůdce lidstva, proroka Mohameda, nechť jej provází mír a požehnání. Rúmí sdílí toto světlo mnoha způsoby a na mnoha místech světa. Byl vyvolen ke svatosti a dostalo se mu čistoty srdce. Stal se požehnaným a jeho slova září mezi hrdiny lásky a nadšení. Byl a je jako Israfil, anděl, který vdechuje život mrtvým duším. Vléval a dál vlévá životodárnou vodu do vyschlých, neúrodných srdcí a dává jim vzkvést. Svítil a dál svítí na cestu těm, kteří putují. Byl a je pravým dědicem Prorokovým.

Džaláluddín Rúmí, muž Boží, spěchal k Bohu po své vlastní duchovní cestě, ale kromě toho probudil podobnou touhu v nespočtu dalších, kteří se vydali na pouť za Boží pravdou. Byl to vyrovnaný člověk extáze, který přetékal láskou a nadšením natolik, že podobné pocity probouzel a dál probouzí v ostatních. Kromě vášnivé lásky k Bohu, poznání a lásky k Nejvyššímu, se Rúmí proslavil i k úctou a bázní Boží. Byl a je jedním z těch, kteří nás vyzývají – jeho mocný hlas vybízí k pravdě a cestě za konečnou požehnanou skutečností. Rúmí byl všestranný učitel a jeho radost pramenila přímo z Jeho radosti, jeho láska a vášeň byla Jeho darem, znakem náklonnosti Nejvyššího k Rúmímu. Jeho život je svědectvím nejvyšší pravdy, ale zároveň se mu dařilo oslovit už své současníky a pohnout jejich myslí i srdcem. Rúmího vliv je ale tak velký, že jeho hlas a dech, který odrážel hlas a dech Proroka Mohameda, nechť je požehnán, je slyšet i po staletích. Mluvil hlasem tak líbezným, že vedl nejen své požehnané současníky, ale i lidi naší doby, o staletí později. Bůh mu uložil důležitý úkol a vybavil ho proto vnitřními i vnějšími dokonalostmi, které mu pomohly k dosažení cíle. Jeho srdce bylo plné Božského světla. Jeho podstata byla prosycena moudrostí, která zářila a dodnes září jako světlo procházející drahokamem. Jeho nejvnitřnější duše byla ponořena do Božích tajemství a jeho vnitřní zrak byl prosvícen tímto požehnaným světlem.

Na našem horizontu představuje Džaláluddín Rúmí Polárku, která nás vede správným směrem. Je vtělením lampy svatosti, jejíž světlo pochází od pravdy Prorokovy a instinktivně přitahuje mnohá Boží stvoření. Rúmího světlo k sobě přitahuje stovky tisíc duchovních motýlů. Je průvodcem na lidské pouti za zdokonalením lidství. Byl pečlivým vykladačem pravd Koránu, plynný tlumočník lásky a oddanosti k Prorokovi Mohamedovi. Ovládal tajemný jazyk, jímž vedl ostatní k lásce k Bohu. Ti, kdo se vstoupí do jeho kruhu, mohou pocítit přítomnost Boží. Ti, kdo studují Korán s ním jako průvodcem, procházeli a procházejí změnami podobnými těm, kterým se dostávalo lidem žijícím za časů Proroka samého, nechť jej provází mír a požehnání. Když verše Koránu vykládali Rúmího nejbližší žáci a přátelé, všechna srdce zalévalo osvícení plynoucí z jeho moudrosti. Bylo to jakoby se všechna tajemství otevřela upřímným vyslovením jednoho slova – Bůh.

Rúmího láska k Bohu byla horlivá, provázená neustálým nářkem a touhou po Jeho tajemstvích. Lásku a vášeň zažíval jak ve svém osamoceném asketismu, tak i při své činnosti v obci bližních. Bylo to však o samotě, kde se nejvíce otevřel pravému spojení s Bohem, a bylo to v osamocení, kdy se oddělil ode všeho kromě Boha a zapálil se mocným plamenem. A ačkoliv pro mnohé by taková intenzita byla jen stěží snesitelná, Rúmí ji vždy rád přijímal. Považoval tento zápal za nutný znak nadšení a nářek by viděl jako nedostatek oddanosti. Podle Rúmího ti, kdo tvrdí, že Boha milují, musejí své „miluji“ doprovázet zápalem, vášnivou horlivostí. To je cena, kterou dobrovolně platí za přiblížení se spojení s Bohem. Kromě toho se musejí chovat střídmě, jíst, pít a spát s mírou a ve svých slovech si být neustále vědomi Boha a vztahovat se k Němu. Ten, komu se dostane Božích darů, je nutně ohromen a oslněn.  

Rúmí nechápal, jak milenec může nestřídmě spát. Je to jakoby se vzdával času, který může strávit s předmětem své lásky. Rúmí vidí nestřídmý spánek jako urážku Milovaného. Jako Bůh poučuje Davida, když říká, „Ó Davide, ti, kdo si užívají spánku aniž by o mně přemýšleli, a pak tvrdí, že mne milují, jsou lháři“, tak i Rúmí řekl, „Když padne tma, horlivost milenců zesílí.“ Rúmí toto doporučoval nejen svými slovy, ale i činy.

Následující citát z jeho knihy Díván-i Kabír nám dává zakusit pár kapek z oceánu jeho citů a nadšení, které propuká jako vulkán:

V mém ubohém srdci jsem jako Majnún[1], bezmocný bez paží a nohou, protože nemám sílu vzdorovat lásce k Bohu.

Každý den a každou noc se pokouším vysvobodit se z okovů lásky, z okovů, které mne uvěznily.

Když začnu snít o Milovaném, jsem zbrocen krví. Protože nejsem zcela při vědomí, bojím se, že Jej namaluji krví svého srdce.

Ty, můj Milovaný, by ses měl zeptat skřítků. Ti vědí, jak jsem celou noc hořel.

Všichni šli spát.

Jen já, který jsem Ti dal své srdce, se k nim nemohu přidat. Mé oči celou noc směřují k obloze a počítají hvězdy.

Láska k němu mi tak vzala spánek, že už ani nevěřím, že se kdy vrátí.

Pokud by bylo možné vydestilovat ducha Rúmího básní, které jsou plné lásky, vášně, Boží přítomnosti a nadšení, vyzařovalo by z něj volání lásky, touhy a naděje. Během celého života vyjadřoval Rúmí lásku a věřil, že je za to milován. Proto mluvil o své lásce a vztahu k Němu. Když tak činil, nebyl sám – bral s sebou mnohé požehnané, kteří mu naslouchali. Věřil, že nabízet, pohár po poháru, nápoje, kterých se mu dostávalo u Božího stolu těm, kdo stáli v kruhu jeho světla, je nezbytnou součástí oddanosti k Bohu.

Následující zpěv vyjadřuje ducha Rúmího nebeské poutě:

Burak[2] lásky odnesl mé srdce i mysl. Neptej se mne kam.

Dostal jsem se tak, kde není Měsíc ani den. Dosáhl jsem světa, kde svět již není světem.

Rúmího duchovní cesta byla vzestupem ve stínu Prorokově, tak jak jej popsal Sulejman Čelebi, autor turecké Mevlidy, která se recituje při výročí Prorokova narození: „A nebyl ani prostor, ani Země, ani nebesa.“ Co jeho duše slyšela a viděla bylo zvláštním odrazem Jeho milosti, která je pro oči neviditelná, pro uši neslyšitelná a nepostihnutelná ani rozumem ani myšlenkou. Tomuto odlesku Boží milosti se nemůže přiblížit každý. Rúmího duch se ale povznesl a viděl, zakusil a poznal vše, co je smrtelníkovi přístupné. Ti, kdo nevidí, nedosáhnou poznání. Ti, kdo nezakusí, nemohou pocítit. Ti, kdo jsou s to takto pocítit, většinou nevydají tajemství, která poznali. A ti, kteří tajemství odhalí, většinou zjistí, že je to nad chápání většiny lidí. Jak řekl slavný turecký básník Šeich Gálib, „Svíce Milovaného má tak přenádherný plamen. Její světlo se nevejde do skleněné lampy Nebes.“

Láska a vřelý vztah vůči všemu stvoření, který Rúmí vyjadřuje, vychází z hluboce zakořeněné lásky k Bohu. Rúmí, jehož přirozenost byla opojená nápojem lásky, objímal vše kolem sebe odrazem této Boží milosti. Byl ve spojení s každým tvorem, a to vše pramenilo z jeho hluboké lásky k Bohu a ze vztahu s Milovaným.

Nevěřím, že tato neuspořádaná a poněkud zmatená slova vystihují Rúmího. Ta neuspořádanost je důsledkem mého hledání vztahu s ním. Kapka nepopíše oceán a atom nedá představu o Slunci. Ale přesto, protože i tak jeho světlo padá na Zemi, rád byl ještě o Džaláluddínu Rúmím dodal pár vět.

Rúmí se narodil roku 1207 ve městě Balch. Celou Asií v té době zmítaly společenské, politické i vojenské problémy. Jeho otec, Muhammad Baháuddín al-Din al-Siddiki, patřil k desáté generaci potomků Abu Bakra al-Siddika, prvního kalifa Islámu. Podle Tahíra al-Mavleviho patřila k potomkům Prorokovým i Rúmího matka. Byl tedy požehnaným plodem svatého rodokmenu. Známý i jako Sultán al-Ulama (Vůdce učenců), jeho otec byl mužem pravdy a pravým dědicem Prorokovým. Stejně jako mnoho následovníků Boha, i on byl pronásledován a nakonec musel uprchnout. Opustil tedy zemi Chavarzemskou, kde se narodil, a vydal se na dlouhou cestu, která ho zavedla na do různých koutů světa. Napřed i s rodinou navštívil Svatou zemi, Mekku i Medínu. Odtamtud se znovu vydal na cestu a nějakou dobu strávil v Damašku, kde se setkal s mnoha zbožnými muži, například s Ibn Al Arabím, a duchovně se osvěžil a povznesl v jejich přítomnosti. Mladý Rúmí, kterému tehdy bylo šest či sedm let, otce doprovázel a byl svědkem těchto událostí. Jeho zvědavost mu umožnila načerpat z tohoto pozoruhodného města mnoho dojmů. Rúmí už jako dítě dobře rozuměl svému okolí a byl s to proniknout do tajemného světa Ibn Al Arabího. Ten jej na oplátku zahrnul laskavostí a náklonností. I přes těžkosti a útrapy útěku před pronásledováním, cesty poskytly rodině mnohé podněty, inspiraci a nečekané dary. Podobně jako Abrahám, Mojžíš a Prorok Islámu, nechť jim Bůh požehná, i Rúmí byl vždy s to nacházet povzbuzení a požehnání ve svém okolí. Vítal dary osudu a Bůh jej obdařil svou laskavostí.

Cesta rodinu zavedla do města Erzinčan a později i do Karamanu, kde Rúmí nějakou dobu studoval v Halavejské škole. Krom této školy Rúmí studoval islámské nauky v několika náboženských školách v Damašku a v Aleppu. Po ukončení studií se vrátil do města Konya, které považoval za svůj domov a měl k němu blízký vztah. Tam se také oženil s Gevher Chatún, dcerou Šamse al-Din Samarkandiho. Po nějaké době Rúmího otec Sultán al-Ulama zemřel a jeho duše se navrátila k Bohu. Rúmí pak pod vedením Burhana al-Din al-Tirmídího nastoupil svou dlouhou duchovní cestu. Po několika letech se na doporučení Rukny al-Din Zarkubího Rúmí setkal s Šams-i Tabrízím, který v té době Konyu navštívil. Právě setkání se Šamsem jej podnítilo k dalšímu růstu a přispělo k tomu, že se stal mužem, který je dodnes po celém světě známý svou duchovní hloubkou. To, o čem jsme až doposud četli, je jen malý pokus pootevřít okénko do života výjimečného muže, jehož schopnosti mu daly nahlédnout do vyššího světa. Je to také pokus představit život význačného představitele ducha Mohamedova a sunnitského Islámu. Je to jen pár záběrů ze života muže odhodlaného zasvětit své bytí posmrtnému životu.

Nechci vířit vody, které obsahují životy lidí tak pozoruhodných a čistých, diskusemi a otázkami, které by nakonec jen znepokojovaly a mátly. Je však nasnadě ptát se, zda Rúmí otevřel nové horizonty Šamsovi či naopak Šams vzal Rúmího na cestu světem neviděného. Kdo komu otevřel pohled na nejskutečnější skutečnost, vrchol lásky a radosti? Kdo koho nasměroval k opravdovému Hledanému, opravdovému Milovanému? Odpovědi na tyto otázky leží mimo dosah většiny z nás. Lze však alespoň říci následující: Tím, že spolu sdíleli dary a hojnost, které se jim dostalo od Boha, oba dosáhli vrcholků, kterých by většina lidí sama nedosáhla. Díky duchovní spolupráci vybudovali tábory na vrcholcích vědění, lásky, soucitu a radosti z Boha. Ovlivňovali nejen své současníky, ale po celá staletí a až dodnes i své následovníky. Pramen čerstvé vody, kterým byli, dodnes posiluje žíznící. Na Rúmího i Šamse se po staletí vzpomíná s vděkem za to, jaké dary přinesli nesčetným životům. Zde je důležité uvědomit si, že Rúmí byl formován ve svém myšlení mnoha zdroji, včetně svého otce, velkého mistra učenců. Na své cestě však předstihl většinu svých současníků. Jeho láska a soucit plynuly jako vody oceánů a s takovou silou, že ačkoliv se jeho tělo pohybovalo mezi lidmi, jeho duše již spěchala k Bohu. Nikdy se nad ostatní nepozdvihoval, jen ve svém psaní, a to jak během života, tak i poté, co vstoupil na věčnost, kde i nadále zůstává Polárkou, která cestovatele vede k duchovnímu životu Proroka Islámu. Rúmí je jedním z mála těch, jejichž vliv i dál překonává moře času i hory vzdálenosti.

Rúmí, náš mistr, nebyl ani dervišem ani učitelem ve smyslu tradičního súfismu. Našel novou cestu, která byla zabarvena osobním nadšením a důrazem na nezávislé myšlení. Průvodci na této cestě mu byl Korán, Sunna a islámská zbožnost. Novým hlasem a dechem úspěšně přivedl své současníky i ty, kteří se ještě nezrodili, k nové Boží hostině. Jeho vztah k Bohu byl prosycen láskou a nadšením. Těm, kdo se k němu obrací pro blízkost k Bohu, je Rúmí soucitným nositelem Božího poháru lásky. Ano, tak jako déšť milosti padá z oblaků na obloze, tak, kdyby bylo možné vymačkat jeho básně, prýštila by z nich láska k Bohu a Jeho poslu. Masnaví překypuje jeho duchem. Je to kniha zčásti naučná a jeho nejrozsáhlejší dílo. Do knižní formy ji sebral Rúmího žák Husam al-Din Čelebí. Ačkoliv je inspirována Rúmího pobýváním v nejvyšších sférách lásky a zanícení, myšlenky jsou představeny postupně, tak, aby jejich podstatě mohli porozumět obyčejní lidé, kterým se nedostalo stejných schopností jako Rúmímu. Jeho další dílo, Díván-i Kabír je jak inspirováno duchovními poznatky, tak i prezentováno na této vyšší úrovni lásky a zanícení a lépe vystihuje Rúmího schopnosti. V knize Masnaví jsou myšlenky a city představeny tak, aby nemátly naše porozumění, a stylem, který není nad naše chápání. Díván-i Kabír je naproti tomu jako soptící vulkán. Jeho význam není každému srozumitelný. Pečlivé čtení však odhalí, že v této knize Rúmí vysvětluje význam pojmů jako baga billa maallah (žít s Bohem u Boha) a fana fillah (zánik v Bohu), a to v kontextu širšího porozumění světu neviděného. Ti, kdo jsou s to pochopit nadšení Rúmího Dívánu, s nesmírným úžasem zjistí, že stojí před záplavou lásky a nadšení, které prýští jako čerstvý pramen. Tyto mistrovy básně nejsou lehce přístupné a překračují hranice rozumu. Význam básní je povznesen nad lidské hranice a věčná přirozenost světa neviděného zde zastiňuje pomíjející barvy a tvary toho, s čím se člověk setkává ve fyzickém světě.

Džaláluddín al-Din Rúmí byl živen plody mnoha zdrojů idejí, včetně náboženských seminářů, súfistických spolků a pousteven praktikujících přísný súfistický asketismus. Rúmí získal poznání konečné skutečnosti a toto poznání kultivoval svým vlastním přístupem. Nakonec se stal hvězdou, Polárkou na nebi svátosti. Byl jako jasný Měsíc, který se točí kolem vlastní osy. Byl hrdinou, který dosáhl míst, kterých měl dosáhnout, a zastavil se tam, kde se měl zastavit. Pečlivě pozoroval to, co vidí, a hodnotil to, co cítí. Na cestě k Bohu se nikdy nedopustil a neúčastnil žádného nevhodného chování. Ačkoliv se mu dostalo mnoha darů, Rúmí nikdy nepromarnil nic, čeho se mu dostalo ze světa neviděného, ani tu nejmenší částečku. Jako mnoho jeho předchůdců i on vyjadřoval milost, které se mu dostalo od Boha, pozoruhodnými básněmi. Často dával své lásce a nadšení zaznít čarovnými slovy, která se podobala nejdražším drahokamům. Využil mnohoznačnosti poezie a ovládnul umění vyjadřovat se tak, aby smysl jeho slov byl přístupný přátelům, ale nezasvěceným zůstávall zahalen.

Jeho výroky, které občas byly zároveň jasné i mnohoznačné, jsou hlasem a dechem jeho vlastního horizontu – nebyl obeznámen z jinými pery či nádobami na inkoust, které je zásobovaly. Ačkoliv se najde i pár cizích slov či děl jemu neprávem připisovaných, Rúmího sebrané dílo představuje teplo, melodii jeho srdce, hudbu, která si lehce podmaní každého, kdo jí začne naslouchat.

Rúmí měl velmi citlivou povahu a často se choval se soucitem, který předčil soucit matky k dítěti. Byl neobyčejný, a to zvlášť v tom, jak odhalil ducha Božího Posla svým současníkům. Vidíme to jasně v jeho díle, včetně Masnaví a Díván-i Kabíru, v sebraných dopisech rodině i v jeho chování vůči přátelům. Ti, kdo ho znali, byli uchváceni tím, že vidí dokonalého potomka Prorokova. S velkou pokorou a úctou pak říkali, „Toto je milost od Boha. On dává tomu, koho si žádá.“[3] 

Rúmí byl muž upřímný a oddaný. Žil tím, co cítil v srdci, pokud to neodporovalo náboženskému učení a zákonům. Když život zasvěcoval víře, když učil ostatní jak žít, když hrál na flétnu ney i když tančil jako motýl, jeho srdce bez přestání hořelo láskou a touhou, bolelo a kvílelo jako monotónní flétna ney. Ti, kdo netrpěli, mu nemohli porozumět. Ti, kdo byli hrubí a necitliví, nemohli porozumět tomu, co cítil. Řekl,

„Toužím po srdci, které se láme, kousek po kousku, bolestí nad odloučením od Boha. Jen tak mu mohu vysvětlit svou touhu a nářek.“ Rúmí toto nejen říkal, ale i hledal přátele, kteří měli podobné touhy a bolesti.

Během života Rúmí viděl i zažil mnoho těžkostí. Přesto ale nikdy nejednal hrubě, ani se nesnažil ranit ty, kdo mu ubližovali. Když opěvoval dary Boží, Rúmí bez bázně burácel. V osobním jednání byl vždy pokorný a skromný, připravený soucitně obejmout každého, kdo to potřeboval. Špatné vlastnosti jako sobectví, domýšlivost, drzost či útočnost se mu vyhýbaly – nemohly se k němu ani přiblížit. Choval v úctě každého, zvláště pak ty, kdo mu byli nejblíže. Šams-e Tabríze, muže, od něhož zapálil svou vlastní svíci, nazýval „Mistře“ a svého žáka a duchovního zástupce Saláha al-Din Zarkubu nazýval „Duchovní vůdce“, „Mistr“ a „Sultán“. Husama al-Din Čelebího také vždy zmiňoval s nesmírnou úctou. Jeho chování k vlastní rodině odráželo chování Proroka k jeho. Společenství jeho učedníků bylo všem otevřené, stejně jako tomu bylo u Proroka. Byl blízký i těm, kdo mu byli nejvzdálenější, a to natolik, že i jeho největší nepřátelé cítili potřebu vydat se napospas jeho soucitnému objetí. Kdokoliv kdy vstoupil do tohoto kruhu, nikdy jej neopustil.

Rúmí měl sice osobní a blízký vztah ke světu neviděného, ale na druhou stranu, zvláště ve vztahu k lidem, nikdy nedával svou odlišnost najevo. Zakazovala mu to jeho upřímnost a pokora. Žil mezi lidmi jako jeden z nich. Naslouchal jim, jedl a pil s nimi a nikdy neodhaloval tajemství svého jedinečného vztahu s Bohem těm, kdo by si neuměli doopravdy vážit jeho ceny. Byl vůdcem a průvodcem, žil tím, v co věřil a vždy se snažil najít způsob, jak proniknout do srdcí lidí kolem sebe. Shromáždění, která svolával, nazýval „hovory o Milovaném“ – snažil se tak neustále k Němu obracet pozornost. Mluvil o „lásce“, „touze“ a „vytržení“ a snažil se s ostatními sdílet své překypující nadšení a city, které obývaly jeho srdce. Každému, kdo se k němu přiblížil, se snažil ukázat horizont pravého lidství. Nikdy svým očím nedovolil spočinout na pozemském majetku – vždy se snažil rozdat vše, co shromáždil, a peníze, které zrovna nepotřeboval, těm, kdo byli v nouzi. Když v jeho domě docházelo jídlo, říkal, „Dík Bohu za to, že náš dům se podobá domu Prorokovu.“ Na křídlech vděčnosti a trpělivosti se duchovně vznášel do zásvětí. Rúmí nepřijímal dobročinnost či almužny. Vyhýbal se tak pocitu zavázanosti – trpěl hladem, žil skromně a přesto o své nouzi nikdy nikomu neřekl. Nechtěl potřísnit svou službu Bohu přijímáním milodarů. Kromě asketického života jej k světu neviděného vedla i bázeň Boží, cudnost, Boží ochrana před hříchem, soběstačnost a neposkvrněný život. Porozumění Bohu, láska k Němu a touha po Něm Rúmího po celý život pozdvihovala jako jeden z Měsíců, které zalévají světlem oblohu svatosti. Jeho láska k Bohu překračovala běžné meze lásky – byla to láska transcendentní. Neochvějně věřil, že Bůh jeho lásku opětuje. Tato jistota jej však neohrožovala, nevedla ani k nedostatku bázně ani ke ztrátě úcty k Bohu. Byl to jeho mravní obzor víry a odpovědnosti, o kterém Rúmí mluvil jako o rovnováze mezi vírou a nadějí, jako o projevu hojnosti, kterou Bůh nabízí. Tuto rovnováhu bychom mohli nazvat „dražitelem darů Věčného Sultána“.

V jeho vnitřním světě prýštily vodopády lásky různou silou a z různých míst. Jeho ryzí postoj k Duchovnu a věrnost byla odměněna Božským vytržením. Dostalo se mu cti velkého přiblížení se k Bohu a často pil z poháru Boží lásky, pohár po poháru, v rostoucím opojení. Chtěl Jej vidět, poznat, cítit, mluvit jen o Něm, věnovat mu své dílo a veškerá svá slova. V tomto ohledu byl tak odhodlaný, že když se jeho oči stočily byť i jen na chvilku k cizím lidem, posadil se a plakal – tak nesmírně si přál žít v prostorných sálech Jeho přítomnosti. Úpěnlivě se snažil být jak milencem, tak milovaným a chvíle svého života trávil v opojení, které mu to přinášelo.

V životě i ve smrti Rúmího předcházelo mnoho oddaných přívrženců, kteří cítili duchovní radost podobným způsobem. Rúmího prvenství lze však nahlédnout díky tomu, s jakou odvahou vyjádřil své myšlenky a pocity v knize Díván-i Kabír. Je sice pravda, že od časů Prorokových a během doby, která následovala, přišlo mnoho mužů, kteří jsou obecně považováni za významnější než Rúmí. I když někteří z nich byli snad nadaní ve více oborech, Rúmího prvenství, jeho nadřazenost, spočívá v jeho zvláštním daru, zvláštním poslání. V tomto ohledu se na Rúmího můžeme dívat jako na průkopníka, nejlepšího z nejlepších. Rúmí vyniká tím, jak lidstvo vede k Nejkrásnějšímu po cestě lásky. Člověk dosáhne vskutku vyvýšeného místa, když je s to milovat Boha z hloubi srdce a neustále na Něj myslet s hlubokou láskou a nadšením. Pokud existuje ještě nějaký vyšší stupeň, které ho člověk může dosáhnout, pak je to vědomí toho, že veškerá láska, touha, vytržení i přibližování se k Němu pramení z Jeho laskavého zacházení, z Jeho milosti. Rúmí dýchal krásná Boží jména a atributy při každém nádechu a výdechu. Byl si vědom toho, že jeho povaha je přímým důsledkem přízně a darů, kterých se mu dostal od Boha, a že ti, jichž obzor nesahá až tak daleko, mu nespíš nebudou rozumět. Slovy následující anonymní básně není pochyb o tom, že jako slova jsou jen skořápkami významu, který je v nich obsažen, tak i schopnosti a nadání lidí jsou jen podmínkami k přijetí Božích darů.

Dílo Jeho milosti přihlíží ke schopnostem stvoření.    

I májový déšť had přemění na jed zatímco ústřice z něj stvoří perlu.

Někteří lidé považují užití výrazu „láska Boží“ v Islámu za nevhodné. Rúmí však, stejně jako mnoho těch, kdo Boha milují, odvážně pojem lásky Boží obhajoval a tvrdil, že by měl být postaven nade všechny lidské představy o lásce a vztazích. Nechal za sebou dědictví mnohoznačné Boží lásky, pojem otevřený k výkladu generacím, které přišly po něm. Někteří súfisté a islámští učenci zpochybňovali užití hudebních nástrojů jako je flétna ney, i provozování hudby ve spolcích. Bylo to snad kvůli této mnohoznačnosti? Titíž lidé často kritizovali tanec vířících dervišů. Mistr Rúmí však o pravdivosti svého náhledu žádné pochybnosti neměl. Kdyby je měl, zlomil by své nástroje a jistě by se hudby vzdal. Mám za to, že Rúmího osobní vztah se samotnou podstatou náboženství, to, že byl bezchybným představitelem a živoucí interpretací cesty a způsobů Mohamedových, nechť jej provází mír a požehnání, vlastně zabraňuje tomu, aby proti němu někdo něco namítal. Jeho přístup sám o sobě stačil většině lidí k tomu, aby se vydali na cestu a přidali se k němu.

Byl to muž dokonale upřímný a oddaný. Žil tím, co cítil v srdci – pokud to neodporovalo učení a zákonům Islámu. V soustředění na víru, při vedení ostatních po této cestě, při hraní na flétnu ney, když tančil jako motýl, při tom všem jeho srdce hořelo láskou a touhou, sténalo jako monotónní ney. Kdo s ním nesdílel tuto bolest, nemohl mu rozumět. Lidé hrubí a nezdvořilí nemohli sdílet jeho city. Říkal, „Toužím po srdci, které se láme, kousek po kousku, bolestí nad odloučením od Boha tak. Jen tak mu mohu vysvětlit svou touhu a nářek.“ Hledal přátele, kteří také zakoušeli podobné touhy a trápení. Původně to neměl být můj úkol, psát na toto téma. Je mnoho těch, kdo jsou k tomu lépe povoláni. Byl jsem však požádán někým, koho již dlouho chovám v úctě, a proto jsem nemohl odmítnout. Ujal jsem se tedy tohoto tématu, které je, mám-li být upřímný, nad moje schopnosti. O Rúmím přede mnou psaly stovky, snad i tisíce lidí. Oni jsou povoláni k tomu, psát – a pokud je tu něco důležitého, co by mělo být řečeno, je na nich, aby to řekli. I přesto však nic nemůže zabránit tomu, aby obyčejní lidé jako já nenaškrábali pár řádek – a to jsem podle mého názoru právě udělal. Bylo by snad bývalo lépe, kdybych ustal dřív a čtenáře nasměroval ke knize Šefika Cana, Rúmí, Jeho život, osobnost a myšlenky, aby se mohli seznámit s vlastními texty. Ale přestože na to je teď už příliš pozdě, nechci toto téma již dále zatemňovat svým omezeným porozumění. Proto končím a uzavírám tyto poznámky.

Článek byl přeložen z anglického originálu.

written by Fethullah Gülen

ZDROJ: 

 (1) Sefik Can "Fundamentals of Rumi's Thought : A Mevlevi Sufi Perspective" Foreword by M. Fethullah Gulen

      Published by The Ligth,Inc. 

      ISBN 1- 932099 - 79 - 4

[1]Majnún je legendární milenec islámské literatury.     
[2] Burak je jméno koně, který nesl Proroka Mohameda při jeho Nanebevzetí.
[3]Korán, 5:54.

Anketa

Jak se Vám líbí náš web?

Výborný
81%
Dobrý
9%
Ujde to
1%
Špatný
7%
Zpět na seznam článků