FETHULLAH GÜLEN: TURECKO, KTERÉ JIŽ NEZNÁM

| 17.05.2017 | přečteno 131x

Když se v úterý konala v Bílém domě schůzka prezidentů USA a Turecka, setkala se hlava země, kterou nazývám téměř dvě desetiletí svým domovem, s hlavou mé rodné vlasti. Obě země mají mnoho v sázce, kromě jiného boj proti Islámskému státu, budoucnost Sýrie nebo uprchlickou krizi.

Avšak Turecko, které jsem kdysi znal jako zemi plnou naděje, jež se snažila budovat demokracii a umírněnou formu sekularismu, se stalo dominiem prezidenta, který dělá vše, aby ve svých rukou kumuloval moc a potíral své odpůrce.

Turecko potřebuje Západ, aby mu pomohl vrátit se zpět na cestu demokracie.  Úterní schůzky a summitu NATO, který se uskuteční příští týden, by se mělo využít k dalšímu postupu v této snaze.

Prezident Erdoğan od loňského 15. července, kdy došlo k nešťastnému a trestuhodnému pokusu o převrat, systematicky pronásleduje nevinné lidi. Vězní je, zadržuje, vyhazuje ze zaměstnání a i jinak ničí životy více než 300 tisíc tureckých občanů. Ať už jde o Kurdy, Alevity, sekularisty, levicově smýšlející, žurnalisty, akademiky nebo příslušníky mírumilovného dobročinného hnutí Hizmet, se kterým jsem spojen.

Ihned poté, co k pokusu o převrat došlo, jsem jej striktně odsoudil a odmítl jakoukoli svou účast na něm. Dále jsem prohlásil, že každý, kdo se puče zúčastnil,tím zradil mé ideály. Nicméně, Erdoğan mě okamžitě a bez důkazů obvinil, že ho z dálky 8.000 kilometrů řídím.

Následujícího dne vytvořila vláda seznamy tisíců osob, které si nějakým způsobem spojila Hizmetem.  Ať už tím, že si otevřeli bankovní účet, vyučovali ve škole nebo psali pro noviny. Kvůli podobným efemérním vazbám na Hizmet s nimi jednali jako se zločinci. Začali jim ničit život. Tyto seznamy obsahovaly též jména osob, které byly měsíce mrtvé. Dále na nich byli lidé, kteří v té době sloužili v evropském velitelství NATO.

Mezinárodní lidskoprávní organizace od té doby nahlásily kromě mučení či nevyjasněných úmrtí ve vazbě též řadu únosů. Vláda sleduje nevinné lidi i mimo Turecko. Přiměla například Malajsii, aby minulý týden deportovala tři sympatizanty Hizmetu. Jedním z nich byl ředitel školy, který v Malajsii žil více než deset let. V Turecku jej čeká jisté uvěznění a možná i mučení.

 

V dubnovém referendu získal prezident Erdoğan – i přes vznesená obvinění ze závažných podvodů – těsné vítězství, které mu umožní zavést „exekutivní prezidentství“ bez kontrolních mechanizmů, čímž ovládne všechny tři složky moci (výkonnou, zákonodárnou, soudní). Musíme připustit, že díky předchozím čistkám ve státních institucích a korupci, byla velká část této moci v jeho rukou již předtím. Nyní mám však o turecké občany mnohem větší strach, jelikož vstupují do zcela nové etapy autoritářství.

 

Avšak na počátku vypadalo vše docela jinak. Vládnoucí Strana spravedlnosti a rozvoje se dostala k moci v roce 2002 díky svým slibům, že bude zavádět demokratické reformi vedoucí k získání členství v EU. Avšak s postupem času se Erdoğan stával stále méně tolerantním vůči opozici. Za pomoci vládních regulačních agentur umožnil převod mnoha nezávislých médií do rukou svých spřátelenců. V červnu 2013 tvrdě zasáhl proti protestantům v parku Gezi. V prosinci téhož roku se objevilo podezření, že členové jeho vládního kabinetu jsou zapleteni do velkých korupčních kauz.  Erdoğan proto začal usilovat o kontrolu nad justicí a médii, kterou nakonec získal. Vyjímečný stav vyhlášený minulý rok v polovině července je v platnosti až dosud.  Podle Amnesty International celá třetina ve světě vězněných novinářů, sedí v tureckých vězeních.

Ergoğanovo pronásledování vlastních občanů nemůžeme jednoduše označit za vnitrostátní záležitost. Pokračující utlačování občanské společnosti, žurnalistů, akademiků a Kurdů, ke kterému v Turecku dochází, ohrožuje dlouhodobou stabilitu země. Již nyní je turecká společnost v názoru na vládu AKP silně polarizovaná. Turecko pod diktátorskou vládu, poskytující útočiště násilnickým radikálům a tlačící své kurdské občany do zoufalé situace, by bylo noční můrou pro bezpečnost na Blízkém východě.

Obyvatelé Turecka potřebují od svých evropských spojenců a  Spojených států podporu, aby dokázali obnovit vlastní demokracii. V roce 1950 uspořádalo Turecko své první skutečné pluralitní volby, aby se mohlo stát členem Severoatlantické aliance. NATO by jako požadavek členství mohlo a mělo požadovat, aby Turecko dodržovalo své závazky vůči aliančním demokratickým normám.

Pro návrat demokracie v Turecku jsou zásadní dvě opatření.

Zaprvé nová turecká ústava by měla projít demokratickým legislativním procesem za aktivní účasti všech segmentů společnosti. Tento proces by měl odpovídat mezinárodním obecně právním a lidskoprávním normám a měl by se inspirovat u dlouhodobě úspěšných demokracií na Západě.

Zadruhé je třeba vypracovat školní osnovy, které budou klást důraz na demokratické, pluralistické hodnoty a povzbuzovat kritické myšlení. Každý student by se měl učit, jak důležitá je vyvážená dělba státní moci, nezávislost soudů a svoboda tisku. Znát svá občanská práva, principy dělení státní moci, rozeznat nebezpečí extrémního nacionalismu, politizace náboženství a uctívání státu nebo jakéhokoli vůdce.

Avšak než bude možné tohoto dosáhnout, musí turecká vláda zastavit represe vůči svým občanům a navrátit občanská a lidská práva jednotlivcům, která Erdoğan bez řádného soudního procesu pošlapal.

Nejspíš nebudu žít tak dlouho, abych spatřil, jak se Turecko stane ukázkovou demokracií, ale modlím se, aby se dokázalo odklonit od autoritářského směru, jímž se vydalo, dřív než bude příliš pozdě.

 

Uveřejněno ve Washington Post, dne 15. května 2017

 

Přloženo z angličtiny. Originál článku na:

https://www.washingtonpost.com/opinions/global-opinions/the-turkey-i-no-longer-know/2017/05/15/bda71c62-397c-11e7-8854-21f359183e8c_story.html?tid=a_inl&utm_term=.06d1ae5b7014

Anketa

Jak se Vám líbí náš web?

Výborný
83%
Dobrý
10%
Ujde to
1%
Špatný
4%
Zpět na seznam článků